Popis
Bohumil Eliáš st., Prostor v diagonále, 1996
Prostor v diagonále je výrazná skleněná plastika, v níž Bohumil Eliáš st. propojuje transparentní sklo, malbu, geometrickou konstrukci a prostorovou hloubku. Dominantní diagonála rozděluje kompozici do několika obrazových plánů a vytváří napětí mezi průhledností, temnou malířskou plochou a intenzivními barevnými akcenty. Dílo stojí přesně na hranici mezi obrazem a skulpturou, a právě v tomto prostoru se odehrává podstatná část Eliášovy tvorby.
U díla Prostor v diagonále se sklo nestává pouze materiálem, ze kterého je objekt vytvořen. Funguje současně jako obrazová plocha, průhled, prostor i nositel malby. Bohumil Eliáš st. zde spojuje několik výtvarných principů, které se v jeho tvorbě dlouhodobě prolínaly, a vytváří kompozici, která se nedá jednoznačně zařadit ani mezi obrazy, ani mezi tradičně chápané skleněné plastiky.
Základním organizačním prvkem díla je diagonála. Výrazná šikmá linie prochází téměř celým objektem a rozděluje jeho plochu do několika odlišných zón. Není pouze grafickým prvkem. Určuje rytmus celé kompozice, vede pohled diváka vzhůru a současně vytváří napětí mezi stabilitou objektu a pocitem pohybu.
Tato diagonální konstrukce dává dílu výrazně dynamický charakter. Přestože plastika stojí pevně a její základna působí stabilně, obrazová vrstva jako by se neustále přesouvala, stoupala nebo pronikala skrze jednotlivé části skla. Právě tento rozpor mezi fyzickou stabilitou a vizuálním pohybem patří k jeho nejsilnějším vlastnostem.
Eliáš zde pracuje s transparentností velmi vědomě. Část objektu ponechává téměř čistou a otevřenou okolnímu prostoru, zatímco jiné plochy překrývá tmavou malbou. Transparentní a neprůhledné části se díky tomu navzájem zvýrazňují. Prázdné místo není pouhým pozadím; stává se stejně důležitým prvkem jako barevně a malířsky zpracované plochy.
Tmavá obrazová vrstva působí téměř jako fragment architektury nebo technické konstrukce. Její povrch není zcela hladký ani jednolitý. Objevují se v něm jemné kresby, linie, body a stopy, které mohou připomínat plán, mapu, konstrukční výkres nebo záznam neznámého systému. Eliáš tím vytváří vizuální prostředí, které je na jednu stranu geometrické a racionální, na druhou stranu však zůstává otevřené interpretaci.
Do převážně tmavé kompozice vstupují výrazné barevné akcenty. Intenzivní červená a žlutá nejsou použity plošně, ale koncentrují se do menších oblastí, které fungují jako optické orientační body. Pohled diváka mezi nimi přechází a postupně začíná vnímat jednotlivé vrstvy celé kompozice.
Právě tento způsob práce s barvou ukazuje Eliášovu zkušenost malíře. Barva u něj není pouze dekorativním doplňkem skleněného objektu. Má konstrukční funkci – rozděluje prostor, vytváří napětí, zdůrazňuje určité směry a zároveň mění způsob, jakým vnímáme průhlednost materiálu.
Sklo však obrazovou vrstvu zásadně proměňuje. Na rozdíl od klasického obrazu zde není kompozice uzavřena na jedné rovině. Transparentní materiál dovoluje světlu pronikat skrze jednotlivé části objektu, propojuje malované plochy s okolním prostředím a vytváří skutečnou prostorovou hloubku. Divák nevnímá pouze to, co je na skle, ale také to, co se nachází za ním a co skrze něj právě vidí.
Dílo se proto mění podle svého umístění. Na světlém pozadí vystupují výrazněji tmavé a barevné části. Před otevřeným prostorem nebo v blízkosti okna se naopak mnohem silněji uplatní transparentnost a průhledy. Každé prostředí vstupuje do plastiky trochu jiným způsobem a doplňuje její obrazovou strukturu.
Důležité je také měřítko. Výška jednoho metru dává dílu výraznou fyzickou přítomnost. Nejde o komorní objekt určený k pozorování z bezprostřední blízkosti, ale o plastiku, která dokáže organizovat prostor kolem sebe. Potřebuje odstup, aby bylo možné vnímat celou diagonální kompozici, ale zároveň odměňuje detailní pohled na malířské struktury a jemné zásahy do povrchu.
V interiéru může Prostor v diagonále fungovat jako výrazný solitér v reprezentativním prostoru, vstupní hale, větším obytném interiéru nebo kanceláři. Velmi dobře se uplatní tam, kde má možnost reagovat na přirozené světlo a kde kolem něj zůstane dostatek vizuálního prostoru. Dílo nepotřebuje výrazné okolí, samo totiž vytváří dostatečně silné centrum.
Z pohledu sběratele je podstatná také datace roku 1996. Dílo vzniká v období, kdy měl Bohumil Eliáš st. za sebou několik desetiletí zkušeností s architekturou, monumentálními realizacemi, malbou i sklem a mohl tyto přístupy spojovat s mimořádnou jistotou. Prostor v diagonále proto nepůsobí jako experiment s novým médiem, ale jako práce autora, který velmi přesně ví, jak jednotlivé výtvarné prostředky využít.
V rámci výstavy Dvě cesty jednoho jména má toto dílo mimořádně důležité místo. Umožňuje totiž velmi názorně ukázat rozdíl mezi přístupem Bohumila Eliáše st. a jeho syna. U otce se obraz a sklo spojují tak, že malba proniká do transparentního materiálu a vytváří několik obrazových i prostorových rovin. Sklo funguje jako médium, které obraz rozšiřuje mimo tradiční plochu.
Prostor v diagonále tak velmi přesně vystihuje jednu z nejvýraznějších linií tvorby Bohumila Eliáše st., a to snahu překonat hranici mezi obrazem, objektem a prostorem. Geometrie zde není samoúčelná, barva není dekorací a transparentnost není pouze vlastností materiálu. Všechny tyto prvky společně vytvářejí jediný vizuální systém.
Více o autorovi >>> zde <<<
