Popis
Bohumil Eliáš ml., Architekt, 2012
Architekt je výrazná prostorová plastika, v níž Bohumil Eliáš ml. propojuje sklo s konstrukčním rámem a vytváří objekt na pomezí sochy, architektury a transparentního obrazu. Přísná vertikální kompozice je založena na kontrastu mezi pevnou konstrukcí, vrstvenými skleněnými strukturami a jemnějšími organickými tvary. Dílo tak pracuje s napětím mezi řádem a volností, technickou přesností a obrazovou proměnlivostí.
Na první pohled působí Architekt téměř jako fragment stavby. Kovová konstrukce jasně vymezuje prostor objektu a vytváří pevný rám, do něhož jsou zasazeny jednotlivé skleněné části. Vertikální proporce ještě posilují architektonický charakter díla a dávají mu výraznou stabilitu. Přesto nejde o uzavřenou hmotu. Velká část plastiky zůstává transparentní nebo otevřená, takže okolní prostor se stává přirozenou součástí kompozice.
Právě tento vztah mezi konstrukcí a průhledem je pro dílo zásadní. Kovový rám představuje jasně definovanou hranici, zatímco sklo tuto hranici neustále zpochybňuje. Pohled může objektem procházet, zastavovat se na jednotlivých vrstvách nebo pronikat až do prostoru za ním. Plastika se tak nechová jako tradiční kompaktní socha, ale spíše jako prostorová struktura, která své okolí zároveň odděluje i propojuje.
Výrazným prvkem kompozice je úzký vertikální pás tvořený vrstveným sklem. Jeho pravidelný rytmus kontrastuje s velkými hladkými plochami po stranách a připomíná stavební konstrukci, modulární systém nebo detail fasády. Jednotlivé vrstvy zachycují světlo rozdílným způsobem a vytvářejí jemné optické změny, které se při pohybu kolem objektu neustále proměňují.
Na druhé straně se objevují subtilnější transparentní a kreslené prvky. Jejich měkčí linie narušují přísnost geometrického rámce a vnášejí do kompozice organičtější rytmus. Výrazný oranžovočervený detail funguje jako přesně umístěný barevný akcent. V převážně neutrální škále skla, kovu, černých a světlých ploch okamžitě přitahuje pozornost a vytváří vizuální bod, ke kterému se pohled opakovaně vrací.
Tato malá barevná plocha je důležitá také proto, že ukazuje způsob, jakým Eliáš pracuje s kompozicí. Barva není použita dekorativně ani plošně. Je koncentrovaná do jediného místa a díky tomu získává mimořádnou intenzitu. Podobně jako v architektuře může jediný výrazný detail změnit charakter celého prostoru, zde drobný zásah ovlivňuje vnímání celé plastiky.
Název Architekt přitom otevírá několik možných způsobů čtení. Může odkazovat přímo k konstrukčnímu charakteru díla, k jeho vertikalitě, systému rámů a vrstev nebo k představě člověka, který prostor vytváří, organizuje a strukturuje. Objekt může připomínat model stavby, průřez architekturou nebo abstraktní záznam prostředí, které má vlastní vnitřní pravidla.
Zároveň však nejde o skutečný architektonický model. Eliáš zde využívá principy konstrukce svobodně a převádí je do výtvarného jazyka. Rám má reálnou nosnou funkci, ale zároveň funguje jako linie v prostoru. Skleněné vrstvy mohou připomínat fasádu nebo příčku, současně však vytvářejí čistě optické vztahy. Dílo se tak pohybuje mezi konkrétní konstrukcí a abstraktní představou architektury.
Důležitou roli zde opět hraje světlo. Vertikálně vrstvené sklo zachycuje a rozptyluje světlo jinak než hladké transparentní plochy. Hrany se zvýrazňují, některé části získávají jemný zelený odstín a kresby na skle se podle intenzity osvětlení mohou buď výrazně prosadit, nebo téměř zmizet. Objekt proto nemá jedinou neměnnou podobu.
Při pohledu zepředu působí kompozice poměrně přesně a uzavřeně. Jakmile se však divák začne pohybovat kolem plastiky, jednotlivé prvky se vůči sobě posouvají. Transparentní tvary se překrývají s černými plochami, vrstvené sklo mění svou optickou hustotu a barevný akcent se postupně dostává do jiných vztahů s okolní konstrukcí. Dílo tak získává další rozměr až prostřednictvím pohybu diváka.
V interiéru potřebuje Architekt především dostatek prostoru kolem sebe. Díky výrazné vertikalitě může velmi dobře fungovat jako samostatný solitér na nízkém podstavci nebo v reprezentativním prostoru, kde bude možné jej vnímat z více stran. Velmi dobře může reagovat také na architekturu samotného interiéru – na linie oken, dveří, sloupů nebo jiných konstrukčních prvků.
Je vhodný jak do minimalistického prostředí, kde může vyniknout jeho přesná geometrie, tak do prostoru s výraznějšími materiály, například kamenem, betonem, dřevem nebo kovem. Transparentnost skla umožňuje objektu komunikovat s okolím a přirozeně do něj zapojovat barvy i světlo prostředí.
Z pohledu sběratele je zajímavá také datace roku 2012. Dílo ukazuje Bohumila Eliáše ml. v období, kdy již velmi jistě pracuje s kombinací různých materiálů a nesoustředí se pouze na samotné sklo jako izolovaný sochařský materiál. Naopak jej začleňuje do širší konstrukce a nechává jej vstupovat do dialogu s kovem, kresbou, barvou a prázdným prostorem.
V kontextu výstavy Dvě cesty jednoho jména je Architekt důležitý také tím, že ukazuje další možnou podobu vztahu mezi sklem a prostorem. Zatímco u Bohumila Eliáše st. často obraz proniká do transparentního skla a rozšiřuje se mimo klasickou malířskou plochu, u jeho syna se zde samotné sklo stává součástí skutečné konstrukce. Obraz, objekt a prostor se nespojují pouze opticky, ale také fyzicky.
Právě tato schopnost spojit přesnou konstrukci s proměnlivostí transparentního materiálu dává Architektovi jeho charakter. Dílo působí technicky i poeticky zároveň. Je pevné, ale nikoli uzavřené. Geometrické, ale ne chladné. A přestože jeho struktura připomíná architekturu, zůstává především svébytným výtvarným objektem, jehož výsledná podoba vzniká až ve vztahu ke světlu, prostoru a pohybu diváka.
Více o autorovi >>> zde <<<
