Popis
Bohumil Eliáš ml., Doteky, 2017
Doteky jsou subtilním, ale vizuálně velmi přesným objektem, ve kterém Bohumil Eliáš ml. pracuje s průhledností skla téměř jako s prostorem pro kresbu. Jednoduchý půlkulovitý tvar doplňují jemné pískované plochy a lineární zásahy, které se podle úhlu pohledu překrývají, mizí a znovu objevují. Dílo tak nepůsobí jako statický objekt, ale jako záznam kontaktu mezi světlem, povrchem a pohledem diváka.
Na rozdíl od děl, která staví na hmotnosti, barvě nebo výrazné sochařské přítomnosti, působí Doteky téměř tiše. Objekt je založený na jednoduchém, uzavřeném tvaru, jehož čistota nechává vyniknout to nejpodstatnější: vztah průhledného skla a jemných zásahů do jeho povrchu.
Tavené sklo zde vytváří pevný, kompaktní objem, ale jeho vizuální účinek je překvapivě lehký. Díky transparentnosti se jednotlivé vrstvy a plochy navzájem propojují a při pohledu skrze objekt vznikají nové vztahy, které nejsou nikdy zcela stejné. To, co se z jednoho úhlu jeví jako samostatný znak, se při změně pohledu spojí s jinou linií nebo plochou a vytvoří novou kompozici.
Právě tento moment proměnlivosti je pro dílo zásadní. Doteky nejsou postavené na jediném obrazu, ale na sérii drobných vizuálních setkání. Povrch, vnitřní hmota a světlo se neustále přeskupují. Divák tedy nečte objekt jen zepředu; přirozeně má potřebu jej obcházet, sledovat z boku, shora nebo z nižšího úhlu. Dílo tak aktivuje prostor kolem sebe, přestože samotný tvar zůstává velmi klidný.
Pískované nebo matované plochy na povrchu vstupují do průhledného skla jako grafický prvek. Mohou připomínat gesto, stopu nebo abstraktní znak. Právě název Doteky tuto interpretaci ještě posiluje. Nemusí jít o dotek doslovný. Může to být kontakt dvou tvarů, kontakt světla s povrchem nebo krátký moment, kdy se dvě vizuální vrstvy v pohledu diváka spojí.
V tomto smyslu je dílo velmi blízké kresbě, ale kresbě přenesené do prostoru. Linie nejsou umístěné na papíře, ale na transparentním materiálu, takže získávají hloubku a mohou se navzájem překrývat. Sklo zde nefunguje jen jako nosič obrazu. Samotná jeho průhlednost se stává aktivním výtvarným prostředkem.
Zároveň je dobře patrný Eliášův vztah k sochařskému tvaru. Objekt má přesně definovaný objem a proporce, které fungují i bez grafických zásahů. Jemná půlkulovitá forma působí stabilně, skoro meditativně, a poskytuje kontrast k subtilním liniím a matovaným plochám, které se na ní odehrávají.
Důležitou roli zde hraje světlo. V měkkém denním světle působí objekt velmi čistě a klidně, zatímco bodové nebo boční nasvícení zvýrazní vnitřní optiku skla, lomy a drobné barevné odlesky. Právě změna světelných podmínek může výrazně proměnit charakter díla. V některých chvílích vynikne samotný tvar, jindy grafická vrstva a jindy optické dění uvnitř hmoty.
V interiéru mohou Doteky fungovat jako solitér na stolku, konzoli nebo nižším podstavci. Nepotřebují kolem sebe tak velkou fyzickou vzdálenost jako monumentálnější plastiky, ale vyžadují světlo a možnost dílo vnímat z více stran. Právě v moderním interiéru s čistými liniemi může jejich kombinace transparentnosti a grafické redukce působit velmi silně.
Z pohledu sběratele je dílo zajímavé svou vyvážeností. Není efektní prvoplánově, ale nabízí dlouhodobější vizuální zkušenost. Každý úhel, každý odraz a každé světlo mohou odhalit jinou vrstvu. To z něj dělá objekt, který se nevyčerpá jedním pohledem. Můžete se k němu vracet opakovaně a pořád v něm objevovat něco nového.
V kontextu výstavy Dvě cesty jednoho jména pak Doteky dobře ukazují jednu z poloh Bohumila Eliáše ml., ve které se jeho sochařské uvažování propojuje s kresbou a prací s optickou hloubkou. Je to dílo, které nepůsobí silou hmoty, ale přesností vztahů mezi tvarem, světlem a vizuální stopou.
Více o autorovi >>> zde <<<
