Popis
Bohumil Eliáš ml., Domov motýlů, 2022
Domov motýlů propojuje malbu, konstrukci a prostor do jednoho uzavřeného skleněného celku. Bohumil Eliáš ml. zde pracuje s kruhem jako s rámcem i samostatným světem, uvnitř kterého se střetává přesná geometrie s organickou, téměř živou strukturou. Výsledkem je objekt, který se pohybuje mezi obrazem, reliéfem a sochařskou kompozicí.
Domov motýlů je dílo založené na napětí mezi řádem a živostí. Už samotný kruhový formát vytváří silný pocit uzavřeného, autonomního prostoru. Kruh může působit jako rám, okno, průhled, ale zároveň i jako hranice vlastního mikrosvěta. Bohumil Eliáš ml. tuto elementární formu využívá jako přesně vymezené pole, uvnitř kterého rozehrává komplikovanou kompozici založenou na vztahu geometrie, barvy, transparentnosti a organického detailu.
Na první pohled dominuje výrazná žluto-oranžová struktura v horní levé části. Její nepravidelnost a fragmentárnost ostře kontrastují s přísným systémem svislých a šikmých linií, které prostupují transparentní skleněnou plochou. Geometrická konstrukce působí téměř architektonicky – připomíná plán, síť, technický výkres nebo konstrukční rastr. Naproti tomu barevný fragment se jeví jako něco organického, živého a proměnlivého.
Právě tento protiklad je jedním z klíčů k interpretaci díla. Eliáš nespojuje jednotlivé vrstvy tak, aby vytvořily jednotný dekorativní celek. Naopak nechává mezi nimi vznikat napětí. Přesné a kontrolované stojí vedle spontánního, měkké vedle tvrdého, transparentní vedle hutného. Divák je tak nucen neustále přepínat mezi čtením objektu jako konstrukce a jako obrazu.
Název Domov motýlů do této struktury vnáší poetickou a zároveň lehce paradoxní rovinu. Motýl bývá symbolem křehkosti, proměny, pohybu a dočasnosti. Zde se však ocitá v prostředí tvořeném sklem, geometrií a jasně vymezenou kruhovou hranicí. Domov, který dílo nabízí, proto není měkkým nebo přirozeným útočištěm. Spíš připomíná zvláštní umělý biotop, vytvořený člověkem – prostor, kde se organické a technické musí naučit existovat vedle sebe.
Tento vztah přírody a konstrukce je v díle velmi silný. Barevné fragmenty připomínají hmyz, křídla, rostlinnou strukturu nebo geologický detail, ale nikdy nejsou natolik jednoznačné, aby se z objektu stal popisný obraz. Eliáš ponechává prostor asociaci. Divák může vnímat „motýlí“ motiv, ale stejně dobře může číst dílo jako mapu, schéma nebo abstraktní krajinu.
Velmi důležitou roli zde hraje vrstvení. Jednotlivé části nejsou pouze aplikované na jednu rovinu, ale skládají se do skutečné prostorové hloubky. Lepené sklo umožňuje vytvořit systém několika překrývajících se plánů, které se při změně úhlu pohledu opticky posouvají. To, co zepředu působí jako přesná kompozice, se při pohledu ze strany rozpadá do jednotlivých vrstev a ukazuje svou skutečnou konstrukci.
Právě boční pohled je u tohoto díla mimořádně důležitý. Objekt má hloubku přibližně deset centimetrů a nelze jej proto chápat pouze jako „obraz ve skle“. Je to skutečný prostorový objekt. Z profilu se ukazuje síla jednotlivých vrstev, tmavý kruhový plášť i způsob, jakým kompozice vystupuje do prostoru. Tím se Domov motýlů pohybuje na hranici mezi závěsným obrazem, reliéfem a volně stojící plastikou.
Barevnost je přitom velmi přesně dávkovaná. Intenzivní žluté, oranžové a zelené tóny jsou soustředěny jen do vybraných částí a díky transparentnímu pozadí nepůsobí těžce. Naopak vytvářejí vizuální akcenty, které vedou pohled skrze celou kompozici. Tmavý kruhový rám funguje jako silná protiváha a dává dílu jasné hranice.
V interiéru může Domov motýlů fungovat jako výrazný solitér. Díky kruhovému formátu je velmi dobře čitelné i z větší vzdálenosti a dokáže vytvořit silný vizuální bod v prostoru. Zároveň ale odměňuje i blízké pozorování, protože teprve tehdy se začnou odhalovat jednotlivé vrstvy, struktury a detaily.
Výborně může fungovat v minimalistickém interiéru, kde získá dostatek prostoru, ale stejně tak i v prostředí s výraznými materiály – kamenem, dřevem nebo kovem. Transparentní části totiž umožňují okolnímu prostoru vstupovat do díla a měnit jeho výsledný vzhled. Světlo procházející skrze jednotlivé vrstvy navíc dokáže zvýraznit barevnost a optickou hloubku.
Pro sběratele je Domov motýlů zajímavý tím, že velmi dobře reprezentuje Eliášovu schopnost spojovat malířské a sochařské uvažování. Barva zde není pouze povrchovou vrstvou a sklo není jen nositelem obrazu. Obě složky se spojují v prostorovou kompozici, která funguje jako celek.
V kontextu výstavy Dvě cesty jednoho jména je toto dílo obzvlášť důležité. Ukazuje totiž oblast, kde lze mezi tvorbou otce a syna hledat souvislost – vztah obrazu a skla – ale zároveň velmi jasně ukazuje rozdíl v jejich přístupu. Zatímco Bohumil Eliáš st. často pracoval s obrazovou vrstvou uvnitř transparentního skla, Bohumil Eliáš ml. zde staví celý objekt téměř jako konstrukci. Obraz se rozpadá do jednotlivých prostorových plánů a stává se součástí samotné architektury díla.
Domov motýlů tak není jen vizuálně atraktivním objektem. Je to přesně vystavěný systém vztahů mezi řádem a náhodou, mezi přírodním a vytvořeným, mezi obrazem a sochou. A právě tato mnohoznačnost mu dává dlouhodobou sílu.
Více o autorovi >>> zde <<<
