Popis
Bohumil Eliáš ml., Klášterecký viadukt, 2026
Klášterecký viadukt je obraz, v němž Bohumil Eliáš ml. převádí motiv architektury a krajiny do výrazně redukované, rytmické kompozice. Čtyři temné vertikální útvary vytvářejí pravidelný systém připomínající pilíře nebo oblouky viaduktu, zatímco barevné plochy mezi nimi vnášejí do obrazu pocit krajiny, hloubky a organického pohybu. Dílo stojí na přesném vztahu mezi konstrukcí a prostředím – mezi tím, co je vystavěné člověkem, a tím, co kolem této konstrukce přirozeně existuje.
Na první pohled zaujme především pravidelný rytmus vertikálních linií. Tmavá struktura je členěna do několika téměř identických částí, které dávají celé kompozici jasný řád. Připomínají nosné pilíře, architektonické segmenty nebo opakující se konstrukční prvky mostu.
Právě opakování je pro obraz zásadní. Jednotlivé vertikály vytvářejí rytmus, který lze vnímat téměř hudebně. Oko postupuje od jednoho pole k druhému, vnímá jejich podobnost, ale zároveň si začíná uvědomovat drobné rozdíly v tvarech a barevných vztazích.
Název Klášterecký viadukt poskytuje jasnou asociaci, ale obraz není realistickým záznamem konkrétní stavby. Eliáš motiv redukuje na několik základních principů – rytmus nosných prvků, obloukové členění, kontrast mezi konstrukcí a krajinou a vztah mezi opakováním a proměnou.
V dolní části jednotlivých polí se objevují tmavě zelené organické tvary. Mohou připomínat terén, vegetaci, stromy nebo krajinu pronikající mezi pilíře. Jejich měkké obrysy vytvářejí kontrast k přísným vertikálním liniím a narušují čistou geometrii konstrukce.
Právě v tomto střetu se obraz stává zajímavým. Viadukt není izolovaným technickým objektem, ale součástí prostředí. Geometrie a příroda zde nestojí proti sobě jako dva neslučitelné světy. Naopak se navzájem doplňují a vytvářejí jeden vizuální systém.
Výraznou roli hrají také červené půlkruhové plochy v horních částech jednotlivých polí. Jejich rytmus navazuje na architektonickou strukturu, ale sytá červená zároveň přináší do obrazu energii a vizuální napětí. Tyto prvky mohou připomínat světlo, fragment krajiny nebo abstraktní barevný znak.
Červená zde není použita plošně. Objevuje se v několika přesně vymezených místech a právě díky tomu získává mimořádnou intenzitu. Každý červený útvar funguje jako vizuální akcent, který rytmizuje celou kompozici a vede pohled napříč obrazem.
Horní část je výrazně odlišná. Teplejší okrová až růžová plocha s jemným opakujícím se vzorem vytváří jakýsi horizont nebo pás krajiny nad hlavní konstrukcí. Nad ním se objevuje světlá plocha, která obraz opticky otevírá a přináší do něj více vzduchu.
Toto horizontální členění vyvažuje silnou vertikalitu spodní části. Obraz tak stojí na velmi přesném vztahu dvou směrů – vertikálních pilířů a horizontálních barevných pásů. Výsledná kompozice je stabilní, ale nepůsobí staticky.
Velmi důležitá je také práce s povrchem. Jednotlivé části obrazu mají rozdílnou strukturu – některé působí hladce, jiné jsou rytmizovány pravidelnou kresbou nebo hustou strukturou. Materiálová rozdílnost dodává obrazu další hloubku a umožňuje mu fungovat nejen jako barevná kompozice, ale také jako téměř hmatový objekt.
Právě zde je dobře patrné sochařské uvažování Bohumila Eliáše ml. Architektura není zobrazena perspektivně ani popisně. Autor ji chápe především jako systém hmot, rytmů a prázdných prostorů. Viadukt se tak stává spíše principem než konkrétním motivem.
Důležitý je také negativní prostor mezi jednotlivými pilíři. Právě v těchto mezerách se odehrává velká část barevného dění. Konstrukce tak není jen tím, co obraz vyplňuje, ale také tím, co vymezuje prostor pro ostatní prvky.
Tento princip má blízko k autorovým skleněným objektům. I tam Eliáš často pracuje s rámem, strukturou a vnitřním prostorem, který se stává stejně důležitý jako samotná hmota. V Kláštereckém viaduktu je tento způsob uvažování převeden do obrazu.
V interiéru může dílo fungovat jako velmi výrazný, ale stále kultivovaný solitér. Formát 50 × 50 cm je komorní a dobře se uplatní jak v obytném prostoru, tak v pracovně nebo reprezentativním interiéru. Převládající tmavě zelené, černé a neutrální tóny působí klidně, zatímco červené a teplejší horní plochy dodávají obrazu energii.
Velmi dobře může fungovat v kombinaci se světlým nebo tmavším dřevem, kamenem, betonem nebo černým kovem. Díky pravidelné struktuře může zajímavě reagovat také na architekturu samotného prostoru – například na rytmus oken, dveří nebo sloupů.
Pro sběratele je důležitá datace roku 2026. Jde o aktuální dílo Bohumila Eliáše ml., které ukazuje jeho současnou práci s tématem architektury, krajiny a konstrukčního řádu. Zároveň velmi dobře dokumentuje jeho schopnost redukovat konkrétní motiv na několik základních výtvarných principů, aniž by ztratil vztah k původnímu místu.
V kontextu výstavy Dvě cesty jednoho jména je Klášterecký viadukt zajímavý také tím, že propojuje několik témat přítomných v tvorbě obou generací – architekturu, strukturu, rytmus a prostor. Bohumil Eliáš ml. je však zpracovává vlastním způsobem: prostřednictvím redukce, pravidelného členění a přesně kontrolované barevnosti.
Síla obrazu spočívá právě v této rovnováze. Klášterecký viadukt je současně krajinou i konstrukcí, konkrétním místem i abstraktní kompozicí. Rytmus pilířů poskytuje řád, zatímco organické tvary a barevné akcenty mu dávají život. Díky tomu obraz nepůsobí jako záznam architektury, ale jako osobní vizuální interpretace prostoru.
Více o autorovi >>> zde <<<
