Popis
Bohumil Eliáš st., Obyvatel, 2002
Obyvatel z roku 2002 patří k dílům, v nichž Bohumil Eliáš st. spojuje geometrickou stavbu, barevnou malbu a vrstvené sklo do kompaktního prostorového celku. Přísná vertikální forma skrývá uvnitř opticky proměnlivý obraz, který se při pohledu z různých úhlů rozpadá, násobí a znovu skládá. Dílo tak působí jako uzavřený mikrosvět – architektura, která v sobě skutečně někoho nebo něco ukrývá.
Na první pohled působí Obyvatel téměř architektonicky. Vysoký, kompaktní hranol má jasně definovanou vertikální strukturu a díky pravidelnému horizontálnímu členění připomíná model budovy, schránku nebo přesně konstruovaný prostor. Teprve při bližším pohledu se ukazuje, že jeho vnitřek není pevný ani jednoznačný. Jednotlivé vrstvy skla, barevné plochy a drobné obrazové prvky se začínají překrývat a vytvářet proměnlivou optickou krajinu.
Právě tento rozpor mezi vnější stabilitou a vnitřní proměnlivostí je pro dílo zásadní. Zatímco obrys plastiky působí přísně a racionálně, uvnitř skleněné hmoty se odehrává mnohem složitější situace. Barva, světlo, odraz i jednotlivé vrstvy mění zdánlivou hloubku objektu a vytvářejí dojem prostoru, který přesahuje jeho skutečné fyzické rozměry.
Eliáš zde využívá vrstvení skla jako prostředek k vytvoření skutečného prostorového obrazu. Jednotlivé tabule nejsou pouze mechanicky spojeny. Každá z nich se podílí na výsledné optické konstrukci. Linie, barevné pásy i drobné vnitřní prvky se podle úhlu pohledu posouvají vůči sobě a vytvářejí nové konfigurace. To, co při čelním pohledu působí jako souvislý obraz, se při obcházení díla rozpadá do jednotlivých plánů.
Tento princip je jedním z nejcharakterističtějších prvků tvorby Bohumila Eliáše st. Sklo mu umožňovalo překročit omezení klasické malby. Obraz už nebyl vázán na jedinou plochu, ale mohl být rozdělen do několika transparentních vrstev. Divák tak nevnímá pouze motiv, ale i skutečný prostor mezi jednotlivými částmi kompozice.
Výraznou roli hraje barevnost. Hluboké zelené a temnější tóny tvoří základ celé plastiky, do kterého vstupují intenzivní oranžovočervené partie. Ty se objevují zejména v horní a spodní části objektu a fungují jako výrazné vizuální akcenty. Jejich teplá barevnost kontrastuje s chladnější zelení a dodává celé kompozici vnitřní napětí.
Barva však není pouze dekorativní. Společně s transparentností a hustotou jednotlivých vrstev určuje, jak hluboko může pohled do objektu proniknout. V některých částech se sklo otevírá a umožňuje sledovat vnitřní strukturu, jinde se vrstvy opticky zahušťují a prostor se uzavírá.
Uprostřed kompozice se objevuje drobný světlý útvar, který lze vnímat jako určitou postavu, znak nebo přítomnost. Právě zde začíná název Obyvatel fungovat jako důležitý interpretační klíč. Plastika už nepůsobí jen jako abstraktní konstrukce, ale jako prostor, který je něčím obýván.
Není přitom nutné hledat konkrétní lidskou figuru. „Obyvatel“ může být stejně dobře symbolem přítomnosti, vědomí nebo života uvnitř struktury, která na první pohled působí chladně a racionálně. Eliáš vytváří napětí mezi architekturou a organismem, mezi konstrukcí a tím, co se v ní odehrává.
Téma prostoru a jeho obývání má v tomto díle téměř filozofický rozměr. Objekt může připomínat dům, město, technologickou schránku nebo model neznámého prostředí. V každém případě vzniká pocit, že vnější geometrie ukrývá složitější vnitřní svět.
Broušené hrany a precizní zpracování tento architektonický charakter ještě zdůrazňují. Světlo se na nich ostře láme a vytváří kontrast k měkčím optickým efektům uvnitř plastiky. Hrany tak fungují jako jasné hranice objektu, zatímco jeho vnitřek zůstává proměnlivý a nejednoznačný.
V interiéru potřebuje Obyvatel především kvalitní světlo. Díky vertikálním proporcím se velmi dobře uplatní na samostatném podstavci, konzoli nebo v prostoru, kde může být vnímán z více stran. Boční a zadní nasvícení může výrazně zvýraznit jednotlivé vrstvy a vytvořit silnější optický efekt.
Je to typ díla, které dokáže fungovat i v minimalistickém prostředí. Jeho forma je dostatečně čistá, ale zároveň nabízí velké množství detailů a vizuálních změn. Z větší vzdálenosti působí jako jasně definovaný barevný objekt, zblízka se naopak otevírá jako složitá prostorová kompozice.
Pro sběratele je Obyvatel velmi reprezentativním příkladem pozdní tvorby Bohumila Eliáše st. Vznikl v roce 2002, tedy v období, kdy měl autor za sebou několik desetiletí zkušeností s malbou, architekturou i sklem a mohl všechny tyto přístupy spojovat do velmi koncentrovaných objektů.
V kontextu výstavy Dvě cesty jednoho jména je navíc zajímavé porovnat tento Obyvatel s dílem stejného názvu Bohumila Eliáše ml. z roku 2020. Samotná shoda názvu je fascinující, protože oba autoři k tématu přistupují zcela jiným způsobem. U seniora je „obyvatel“ ukrytý uvnitř vrstvené architektury skla. U juniora se naopak obyvatel může stát samotným divákem, jehož obraz se odráží na temném povrchu plastiky.
Právě takové momenty dávají výstavě její smysl. Nejde o jednoduché hledání podobností mezi otcem a synem, ale o sledování toho, jak se určité motivy, otázky a výtvarné principy mohou v různých generacích objevit znovu a pokaždé vést k úplně jinému výsledku.
Více o autorovi >>> zde <<<
