Tahle komorní kostka Jana Štohanzla si váš pohled přitáhne tím, jak silně dokáže vyvolat pocit živého organismu uvnitř dokonale pevné geometrické formy. Na první pohled působí objekt klidně a přesně. Čistá kostka z optického skla, jasné hrany, hladké stěny, dokonalá geometrie. Člověk má pocit, že se dívá na stabilní, uzavřený objekt.

Uvnitř této přesné formy se ale zároveň odehrává mnohem živější a dynamičtější děj. Ve spodní části se vrství hluboké modré a fialové tóny, které připomínají krajinu, vodní hladinu nebo geologické vrstvy. Nad nimi vyrůstá hustší struktura jemných linií zakončených drobnými kulovitými kapkami. Ty působí téměř jako živé organismy, které se zvedají z povrchu směrem vzhůru.

Není to jen dekorativní efekt. Máte pocit, že sledujete proces. Něco, co roste, proměňuje se a postupně získává vlastní rytmus. Objekt tak nepůsobí staticky, právě naopak. Má v sobě velmi jemný, ale silně přítomný pohyb.

To je pro tvorbu Jana Štohanzla typické. Dokáže pracovat s velmi přesnou formou, ale nikdy nenechá objekt působit chladně nebo technicky. Vždy do něj vloží něco organického, co naruší dokonalý řád a dodá mu život.

Tady je to mimořádně dobře vidět. Vnitřní struktura nepůsobí náhodně. Jednotlivé linie mají svůj rytmus, hustotu i směr. Některé se zvedají výš, jiné zůstávají níže. Celek tak působí přirozeně, skoro jako mikroskopický detail nějakého biologického procesu nebo podmořského světa.

Velkou roli zde hraje i barevnost. Tmavší modrofialové vrstvy vytvářejí hloubku a pocit koncentrace. Horní část kostky je naopak mnohem klidnější, světlejší a otevřenější. Díky tomu vzniká silný kontrast mezi hutnou spodní částí a volným prostorem nad ní.

Právě tenhle vztah mezi hmotou a prázdným prostorem je jedním z nejsilnějších momentů celé plastiky.

Technika zpracování je přitom nesmírně náročná. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Barevné vrstvy i jemné struktury uvnitř nejsou přidávané dodatečně. Vše vzniká přímo během procesu tavení, kdy se jednotlivé části skla postupně propojují do jednoho kompaktního celku.

Po samotném tavení následuje dlouhý proces chlazení, který musí být velmi přesně kontrolovaný. U optického skla je každé vnitřní napětí obrovským rizikem. Jakákoliv chyba může znamenat prasknutí nebo deformaci objektu. Následně přichází ruční broušení a leštění, které dávají kostce její finální podobu – dokonale hladké stěny, ostré hrany a schopnost pracovat se světlem.

Právě práce se světlem je zde jedním z nejdůležitějších prvků celé plastiky. Díky čirým stěnám vzniká dojem, že se vnitřní struktura vznáší uvnitř prostoru. Světlo prochází skrz jednotlivé vrstvy, odráží se od hran a vytváří další optické efekty. V některých úhlech působí objekt téměř hlubší, než ve skutečnosti je. Člověk má pocit, že se dívá do uzavřeného mikrosvěta.

Objekt se díky tomu neustále proměňuje. Z jedné strany více vyniknou vrstvy modré hmoty, z jiné jemné kapky a linie. Každý pohled nabízí trochu jiný vztah mezi světlem, barvou a hloubkou. A právě tahle proměnlivost drží pozornost i při delším pozorování.

Přestože jde o objekt o velikosti pouhých osmi centimetrů, nepůsobí drobně. Má v sobě překvapivou intenzitu a hloubku. Jan Štohanzl zde dokáže na velmi malém formátu vytvořit pocit prostoru a energie, který běžně nacházíme u mnohem větších plastik.

Pro budoucího majitele má tahle kostka velmi specifický efekt. Nepůsobí prvoplánově dekorativně. Spíš funguje jako objekt, ke kterému se člověk opakovaně vrací. Čím déle se na něj díváte, tím víc detailů objevujete.

Velmi důležité je i umístění. Ideální je přirozené denní světlo nebo jemné bodové osvětlení, které umožní vyniknout optickým vlastnostem skla. Právě tehdy se nejvíce projeví proměnlivost celé plastiky.

Jde o dílo, které nejen citlivě dotváří atmosféru prostoru, ale zároveň v sobě nese velmi silný autorský rukopis Jana Štohanzla. Právě u těchto komorních objektů je dobře vidět jeho mimořádná schopnost pracovat s detailem, světlem a napětím mezi geometrií a organickou strukturou.

Tahle kostka 3 tak není jen malou skleněnou plastikou. Je to uzavřený svět, ve kterém se potkává klid pevné formy s energií neustálého růstu.