JAN ŠTOHANZL – Hvězdná brána

U díla Hvězdná brána od Jana Štohanzla je nejsilnější ten zvláštní pocit, že se nedíváte na objekt, ale spíš skrz něj. Na první pohled vidíte precizně broušený tvar optického skla – čistý, geometricky přesný, s ostrými facetami, které odrážejí světlo do různých směrů. Působí pevně, uzavřeně, téměř jako dokonalý krystal. Jenže tenhle pocit jistoty vydrží jen pár vteřin.

Jakmile se na dílo díváte déle, začne se jeho charakter měnit. Najednou už nevnímáte jen povrch a tvar, ale začnete sledovat, co se odehrává uvnitř. Modrá struktura, která tvoří jakési jádro, působí jako soustředěný bod energie. Není klidná. Má v sobě pohyb, puls, napětí. Z ní směrem ven vyrůstají jemné výběžky zakončené drobnými kapkami, které připomínají výron nebo rozptýlenou energii.

Právě tenhle kontrast je pro celé dílo zásadní. Vnější forma je přesná, kontrolovaná, téměř technická. Vnitřní struktura je naopak živá, organická a neklidná. Celek tak nepůsobí jako jeden homogenní objekt, ale jako setkání dvou principů – řádu a pohybu. A mezi nimi vzniká napětí, které vás nutí dívat se dál.

Velmi důležitá je i práce s perspektivou. Z čelního pohledu působí dílo téměř symetricky, jako uzavřený celek s jasným středem. Jakmile ale změníte úhel, všechno se rozpadne. Vnitřní struktura se posune, odrazy se změní a najednou máte pocit, že se díváte na úplně jiný objekt. Právě tahle proměnlivost je jedním z hlavních důvodů, proč dílo nepůsobí staticky.

Technika zpracování je pro výsledný efekt klíčová. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Sklo se postupně slévá do jednoho kompaktního celku, bez jakýchkoliv spojů. Modrá struktura není přidaná dodatečně, ale vzniká přímo během procesu tavení. Je součástí hmoty, což umožňuje, aby světlo pronikalo dovnitř a pracovalo s jednotlivými vrstvami.

Po tavení následuje dlouhý a přesně kontrolovaný proces chlazení. Ten je zásadní pro stabilitu materiálu. Jakmile sklo vychladne, přichází na řadu ruční broušení a leštění. Právě díky této fázi vznikají ostré facety a hladké plochy, které umožňují světlu lámat se v různých směrech. To je moment, kdy se z materiálu stává optický nástroj.

Světlo tady nehraje jen doplňkovou roli. Je to hlavní médium. Vstupuje do objektu, odráží se na jednotlivých plochách a vrací se zpět ven. V některých úhlech vytváří barevné spektrum, jinde naopak zvýrazní hloubku modrého jádra. Díky tomu se dílo neustále proměňuje. Není možné ho „přečíst“ jedním pohledem.

Název Hvězdná brána velmi přesně vystihuje pocit, který z díla vychází. Nejde o doslovné zobrazení vesmíru nebo hvězd. Jde o princip. O moment, kdy se díváte do prostoru, který nemá jasný začátek ani konec. Modré jádro může evokovat planetu, hvězdu nebo bod koncentrace energie. Okolní struktury pak působí jako něco, co z něj vychází nebo do něj naopak vstupuje.

Pro budoucího majitele má tohle dílo velmi specifický efekt. Není to objekt, který by jen doplňoval interiér. Je to bod, který prostor aktivuje. Přitahuje pozornost, ale ne prvoplánově. Spíš tím, že nabízí víc vrstev, než se na první pohled zdá. Nutí vás zastavit se a podívat se znovu.

Velmi důležité je umístění. Hvězdná brána potřebuje světlo, aby mohla fungovat naplno. Ideální je přirozené denní světlo nebo kvalitní bodové osvětlení, které zvýrazní její optické vlastnosti. V průběhu dne se bude měnit, nikdy ale nebude působit stejně.

Jan Štohanzl zde opět ukazuje svou schopnost spojit přesnou formu s živým vnitřním dějem. Hvězdná brána nepůsobí efektně na první pohled, ale její síla spočívá v tom, jak dlouho dokáže udržet pozornost. Není to objekt, který se vyčerpá. Čím déle se na něj díváte, tím víc objevujete.

Hvězdná brána tak není jen skleněná plastika. Je to prostor uvnitř hmoty. Bod, ve kterém se světlo, forma a energie setkávají a vytvářejí něco, co není úplně uchopitelné.