JAN ŠTOHANZL – Fénix

Plastika Fénix od Jana Štohanzla upoutá tím, jak nenápadně pracuje s motivem zrození a proměny, aniž by ho doslovně zobrazovala. Na první pohled působí velmi klidně. Jednoduchý, kompaktní tvar, čisté optické sklo, nic přehnaného. Objekt nepůsobí dramaticky ani okázale. Spíš jako něco, co si drží odstup.

Jenže jakmile se na něj díváte déle, začne se tenhle klid pomalu rozpadat.

Středem plastiky prochází barevná struktura v odstínech červené, oranžové a jemně fialové. Tvar je lehce zvlněný, symetrický, téměř jako by se rozevíral do stran. Nepůsobí jako pevná linie. Spíš jako něco, co se právě formuje. Co ještě není úplně uzavřené.

Ta barevná vrstva nepůsobí jako dekorace. Má v sobě energii, která směřuje ven. Jemné vertikální linie uvnitř struktury připomínají vlákna, proudění nebo něco, co se postupně skládá dohromady. Celek tak nepůsobí staticky. Má v sobě napětí mezi klidem okolní hmoty a pohybem uvnitř.

Název Fénix tady není ilustrací. Nevidíte ptáka, nevidíte oheň. Vidíte princip. Okamžik, kdy se něco rodí. Kdy se energie soustřeďuje do jednoho bodu a začíná se rozvíjet. Není to výbuch. Je to proces.

Tenhle pocit je v plastice velmi silný. Objekt působí klidně, ale zároveň máte pocit, že se uvnitř něco děje. Něco, co není úplně viditelné na první pohled. A právě to vás nutí dívat se déle.

Technika zpracování je pro výsledný efekt zásadní. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Sklo se postupně slévá do jednoho kompaktního celku. Barevná struktura není přidaná dodatečně, ale vzniká přímo během tavení. Je součástí hmoty, nikoliv povrchu.

Po samotném tavení následuje dlouhý proces chlazení, který musí být velmi přesně řízený. Jakákoliv chyba by znamenala vnitřní napětí nebo prasknutí materiálu. Následně přichází ruční broušení a leštění, které dávají plastice její finální podobu – hladké plochy, přesné hrany a optické vlastnosti.

Proto může světlo volně procházet materiálem. Čirá hmota ho propouští, zatímco barevná část ho zachycuje a rozptyluje. V závislosti na světle se tak dílo mění. Jednou působí jemně a téměř nenápadně, jindy se barvy zvýrazní a získají větší intenzitu.

Zajímavý je i samotný kontrast mezi formou a obsahem. Vnější tvar je klidný, uzavřený a stabilní. Vnitřní struktura je naopak živá, proměnlivá a plná energie. Tenhle kontrast vytváří napětí, které drží celé dílo pohromadě.

Pro budoucího majitele má Fénix velmi specifický efekt. Není to objekt, který by působil okamžitě dominantně. Spíš vás přitahuje postupně. Nutí vás zastavit se a podívat se znovu. Čím déle se na něj díváte, tím víc vnímáte, jak je struktura promyšlená a jak přesně je vystavěná.

Velmi důležité je i umístění. Tohle dílo potřebuje světlo a prostor. Nejlépe vynikne tam, kde na něj dopadá přirozené světlo nebo jemné bodové osvětlení. Díky tomu se jeho proměnlivost naplno projeví. V průběhu dne bude působit jinak, ale nikdy nebude statické.

Jan Štohanzl zde opět ukazuje, že dokáže pracovat s jednoduchou formou a naplnit ji silným vnitřním obsahem. Fénix nepůsobí složitě, ale má v sobě hloubku, která se postupně odhaluje. Není to efekt na první pohled. Je to dílo, ke kterému se vracíte.

Fénix tak není jen skleněná plastika. Je to zachycený moment proměny. Okamžik mezi koncem a novým začátkem, který se podařilo zastavit v čase, a právě v tom je jeho síla – v tichém napětí, které zůstává.