Popis
Dračí srdce, Jan Štohanzl, datace: 2026
U díla Dračí srdce od Jana Štohanzla je nejvýraznější to, že nepůsobí jako dekorativní objekt, ale jako něco, co v sobě nese napětí a energii, která se nedá úplně snadno pojmenovat. Na první pohled zaujme sytá, teplá barevnost – hluboké odstíny oranžové, zlaté a červené, které působí téměř žhavě. Objekt působí kompaktně, pevně a uzavřeně, ale zároveň máte pocit, že uvnitř se odehrává něco, co tenhle klid narušuje.
Když se na plastiku díváte déle, začnete si všímat, že její struktura není jen o barvě a tvaru. Uvnitř se objevují jemné linie, vlákna a vrstvy, které se protínají, rozbíhají a znovu spojují. Nepůsobí náhodně. Spíš jako záznam nějakého vnitřního děje. Jako by šlo o zachycený proces, který byl v určitém okamžiku zastaven. Právě tenhle pocit „zastavené energie“ dává dílu jeho sílu.
Dominantním prvkem je centrální tvar, který připomíná jádro nebo pulsující střed. Ten je obklopen dalšími vrstvami, které ho chrání, ale zároveň s ním komunikují. Celek tak nepůsobí jako jednolitá hmota, ale jako struktura složená z několika úrovní. Každá z nich reaguje na světlo jinak, každá má jinou hloubku a intenzitu. Díky tomu se objekt proměňuje podle toho, odkud se na něj díváte.
Technika zpracování je v tomto případě klíčová. Jde o tavené optické sklo, které vzniká dlouhým a precizním procesem. Sklo se taví ve formě při vysokých teplotách, kde se jednotlivé vrstvy postupně spojují do jednoho kompaktního celku. Barevné a strukturální prvky nejsou na povrchu, ale jsou součástí hmoty. To znamená, že všechno, co vidíte, je „uvnitř“ objektu, nikoliv na něm.
Po tavení následuje velmi pomalé a kontrolované chlazení, které je zásadní pro to, aby materiál zůstal stabilní a bez vnitřního pnutí. Jakmile sklo vychladne, přichází na řadu ruční broušení a leštění. Tahle fáze určuje, jak bude světlo objektem procházet a jak se bude lámat. Každá plocha musí být přesně opracovaná, protože i malá nepřesnost by změnila výsledný efekt.
Právě díky této technice působí Dračí srdce tak intenzivně. Světlo do objektu vstupuje, odráží se od jednotlivých vrstev a vrací se zpět ven. V některých úhlech působí plastika téměř neprůhledně, v jiných se naopak otevře a ukáže svou vnitřní strukturu. Tenhle kontrast mezi uzavřeností a otevřeností je jedním z klíčových momentů celého díla.
Název Dračí srdce není náhodný. Nejde o doslovné zobrazení, ale o pocit. O sílu, která je uvnitř skrytá, ale zároveň velmi přítomná. Dračí srdce může evokovat něco pradávného, silného a zároveň kontrolovaného. Není to chaos ani výbuch. Je to koncentrovaná energie, která má svůj řád, a přesně tohle je v plastice cítit.
Pro budoucího majitele má tohle dílo velmi konkrétní efekt. Není to objekt, který by se „ztratil“ v interiéru. Naopak. Přitahuje pozornost, ale ne prvoplánově. Spíš tím, že v sobě nese něco, co člověk nedokáže hned přečíst. Nutí vás zastavit se a podívat se znovu. V tom je jeho dlouhodobá hodnota.
Velmi důležitá je i práce se světlem v prostoru. Tohle dílo potřebuje světlo, aby mohlo fungovat naplno. Nejlépe vynikne tam, kde na něj dopadá přirozené světlo nebo kvalitní bodové osvětlení. V závislosti na světelných podmínkách se bude jeho výraz měnit. Jednou bude působit klidněji, jindy výrazněji. Nikdy ale nebude statické.
Jan Štohanzl je známý tím, že pracuje s čistou formou, kterou naplňuje silným vnitřním obsahem. U Dračího srdce je tenhle přístup posunutý ještě dál. Forma zůstává jednoduchá a kompaktní, ale vnitřní struktura je mnohem expresivnější. Dílo tak působí vyváženě, není ani příliš klidné, ani příliš dramatické. Drží napětí někde mezi.
Dračí srdce tak není jen skleněná plastika. Je to objekt, který v sobě nese příběh, aniž by ho doslovně vyprávěl. Zachycuje moment koncentrace energie, který se v materiálu podařilo uchovat. Díky tomu má schopnost působit i po delší době, ne jako efekt na první pohled, ale jako zkušenost, která se postupně prohlubuje.
Více o autorovi >>> zde <<<
