JAN ŠTOHANZL – Hvězdná brána růžová

U díla Hvězdná brána růžová varianta od Jana Štohanzla je nejzajímavější to, jak se mění celý jeho charakter jen díky barvě. Forma zůstává stejná, precizně broušený objekt s jasně definovanými facetami, které lámou světlo do různých směrů. Geometrie je přesná, téměř technická. Na první pohled působí objekt pevně, uzavřeně, jako dokonalý tvar, který má všechno pod kontrolou.

Jenže pak do toho vstoupí barva.

Růžový tón okamžitě změní atmosféru. Objekt už nepůsobí chladně ani analyticky. Má v sobě měkkost, jemnost, ale zároveň zvláštní napětí. Není to dekorativní růžová. Je to barva, která funguje jako filtr. Mění způsob, jakým světlo prochází objektem, jak se odráží a jak ho vnímáte.

Jakmile se na dílo díváte déle, začne se rozpadat ten prvotní dojem pevného tvaru. Vnitřní struktura, která tvoří jakési jádro, se postupně dostává do popředí. Modrá energie ve středu působí jako soustředěný bod, ze kterého všechno vychází. Okolo něj se rozprostírají jemné linie zakončené drobnými kapkami, které vytvářejí dojem pohybu směrem ven.

Tenhle kontrast je klíčový. Vnější forma je přesná a kontrolovaná. Vnitřní děj je živý, organický a neustále se rozšiřující. Celek tak nepůsobí staticky. Má v sobě puls, který se mění podle úhlu pohledu.

Velmi důležitá je práce s perspektivou. Z čelního pohledu působí objekt téměř symetricky, jako uzavřený celek s jasným středem. Jakmile ale změníte úhel, všechno se promění. Vnitřní struktura se posune, odrazy se rozloží jinak a najednou máte pocit, že se díváte na úplně jiný objekt. Právě tahle proměnlivost je jedním z nejsilnějších momentů celého díla.

Technika zpracování je zásadní. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Sklo se postupně slévá do jednoho kompaktního celku. Barevná vrstva i vnitřní struktura nejsou přidané dodatečně, ale vznikají přímo během tavení. Jsou součástí hmoty, což umožňuje světlu pronikat dovnitř a pracovat s jednotlivými vrstvami.

Po tavení následuje dlouhý proces chlazení, který musí být velmi přesně řízený. Jakákoliv chyba by znamenala vnitřní napětí nebo poškození materiálu. Následně přichází ruční broušení a leštění, které dávají objektu jeho finální podobu. Právě díky této fázi vznikají ostré facety a hladké plochy, které umožňují světlu lámat se v různých směrech.

Světlo zde není doplněk. Je to hlavní médium. Růžová hmota ho zjemňuje, modré jádro ho zvýrazňuje a facety ho rozkládají do různých směrů. V některých úhlech se objeví jemné spektrum, jinde se zvýrazní hloubka středu. Objekt tak nikdy nepůsobí stejně.

Název Hvězdná brána v této variantě získává trochu jiný charakter. Zatímco u čiré nebo modré verze působí spíš chladně a vzdáleně, tady má v sobě víc emocí. Pořád jde o prostor, do kterého se díváte, ale ten prostor je najednou přístupnější, méně odtažitý.

Pro budoucího majitele má tohle dílo velmi specifický efekt. Není to objekt, který by jen doplňoval interiér. Je to bod, který ho aktivuje. Přitahuje pozornost, ale ne prvoplánově. Spíš tím, že nabízí víc vrstev, než se na první pohled zdá.

Velmi důležité je umístění. Hvězdná brána – růžová varianta potřebuje světlo, aby mohla fungovat naplno. Ideální je přirozené denní světlo nebo kvalitní bodové osvětlení. Právě tehdy se její proměnlivost projeví nejvíc.

Jan Štohanzl zde ukazuje, jak moc může barva ovlivnit vnímání formy. Hvězdná brána – růžová varianta nepůsobí jen jako variace. Je to samostatný prožitek. Objekt, který pracuje se světlem, prostorem i emocí.

Hvězdná brána – růžová varianta tak není jen skleněná plastika. Je to prostor, který se otevírá jinak pokaždé, když se na něj podíváte, a právě v tom je její síla – v proměnlivosti, která vás nutí vracet se zpátky.