JAN ŠTOHANZL – Červená medúza

U díla Červená medúza od Jana Štohanzla je nejzajímavější to, jak silně dokáže spojit pocit energie s naprostým klidem formy. Na první pohled vidíte přesný, štíhlý jehlan z čirého optického skla. Působí stabilně, pevně, téměř nedotknutelně. Ostré hrany, hladké plochy, jasná geometrie. Všechno je pod kontrolou.

Jenže pak se podíváte dovnitř.

V horní části se objevuje červenooranžová hmota, která působí úplně jinak než zbytek objektu. Není klidná. Není statická. Má v sobě pohyb, který směřuje dolů. Z této barevné vrstvy visí tenké linie zakončené drobnými kapkami. Připomínají chapadla, která se pomalu spouštějí do prostoru pod sebou.

Najednou už se nedíváte na pevný objekt. Díváte se na zachycený moment.

Tenhle kontrast je pro celé dílo zásadní. Vnější forma je přesná, kontrolovaná a stabilní. Vnitřní struktura je živá, organická a lehce neklidná. Celek tak nepůsobí jako jednolitý blok, ale jako prostor, ve kterém se odehrává něco, co není úplně pod kontrolou.

Název Červená medúza je velmi přesný v tom, jaký pocit dílo vyvolává. Nejde o doslovnou podobu. Nevidíte konkrétní organismus. Vidíte princip. Pohyb, který je pomalý, plynulý a zároveň neustále proměnlivý. Medúza se nepohybuje prudce. Vznáší se. A přesně tenhle moment je tady zachycený.

Červená barva hraje v tomhle případě velmi silnou roli. Na rozdíl od modré varianty působí intenzivněji, tepleji, téměř žhavě. Má v sobě větší energii. Není agresivní, ale je přítomná. V kombinaci s čirou hmotou vytváří výrazný kontrast, který okamžitě přitahuje pozornost.

Technika zpracování je pro výsledný efekt klíčová. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Sklo se postupně slévá do jednoho kompaktního celku. Barevná hmota i jemné výběžky nejsou přidané dodatečně, ale vznikají přímo během procesu tavení. Jsou součástí materiálu.

Po tavení následuje dlouhý proces chlazení, který musí být velmi přesně řízený. Jakákoliv chyba by znamenala vnitřní napětí nebo poškození materiálu. Následně přichází ruční broušení a leštění, které dávají plastice její finální podobu – hladké plochy, ostré hrany a optické vlastnosti.

Právě díky tomu může světlo volně vstupovat do objektu. Čirá spodní část ho propouští, zatímco červená horní část ho zachycuje a zintenzivňuje. Kapky na koncích výběžků fungují jako drobné body, které světlo zvýrazňují. Díky tomu se plastika neustále proměňuje.

Vertikální tvar je opět důležitý. Jehlan směřuje vzhůru, působí stabilně a pevně. Vnitřní struktura ale směřuje dolů. Tenhle protiklad vytváří napětí, které drží celý objekt pohromadě. Forma chce růst nahoru, vnitřní děj klesá dolů.

Pro budoucího majitele má Červená medúza velmi specifický efekt. Není to objekt, který by byl jen dekorativní. Přitahuje pozornost, ale ne prvoplánově. Spíš tím, že v sobě nese něco, co člověk nedokáže hned přečíst. Nutí vás zastavit se a podívat se znovu.

Velmi důležité je umístění. Tohle dílo potřebuje světlo a prostor. Nejlépe vynikne tam, kde na něj dopadá přirozené světlo nebo jemné bodové osvětlení. V závislosti na světle se bude jeho výraz měnit. Jednou bude působit klidněji, jindy výrazněji.

Jan Štohanzl zde opět ukazuje svou schopnost pracovat s jednoduchou formou a naplnit ji silným vnitřním obsahem. Červená medúza nepůsobí složitě, ale má v sobě napětí, které si vás postupně získá. Není to efekt na první pohled. Je to proces, který se rozvíjí v čase.

Červená medúza tak není jen skleněná plastika. Je to zachycený pohyb, který by jinak zmizel. Moment, kdy se energie soustředí a zároveň se začíná uvolňovat.