BOHUMIL ELIÁŠ st. – Modrý obyvatel

Popis

Bohumil Eliáš st., Modrý obyvatel, 1999

Modrý obyvatel – výrazná modrá plastika Bohumila Eliáše st. staví do přímého kontrastu organicky modelovanou skleněnou hmotu a přísnou konstrukci linií, tyčí a diagonál. Dílo tak nepůsobí jako samostatný skleněný objekt, ale jako prostorová situace, ve které se střetává volný tvar, geometrie, světlo a fyzická přítomnost materiálu.

Na první pohled toto dílo přitahuje intenzivní modrá. Barva je sytá, hluboká a téměř elektrická, zároveň však díky transparentnosti skla nikdy nepůsobí jako jednolitá plocha. Světlo se v materiálu láme, proniká jeho silnějšími i subtilnějšími částmi a vytváří množství odstínů od temné kobaltové až po jasnější modrofialové tóny.

Velmi rychle ale začne být patrné, že barva není jediným nositelem výrazu. Bohumil Eliáš st. zde staví proti sobě dva odlišné světy: organickou, téměř živou skleněnou formu a přísnou konstrukční strukturu. Skleněná část působí spontánně, místy nepravidelně a až biologicky. Její povrch má rozdílnou hustotu, tloušťku i strukturu a některé části připomínají tělesný fragment, skořápku, buněčnou strukturu nebo přírodní útvar, který vznikl mimo lidskou kontrolu.

Proti této organičnosti stojí systém diagonálních a vertikálních prvků. Přímé linie vstupují do kompozice téměř architektonicky. Některé skleněnou hmotu protínají, jiné ji podpírají nebo opticky rámují. Dílo tak získává vnitřní napětí mezi tím, co působí spontánně, a tím, co je zjevně organizované.

Právě tato konfrontace je pro pochopení plastiky zásadní. Eliáš zde nepracuje s konstrukcí pouze jako s technickou podporou skla. Stává se rovnocennou součástí výtvarného řešení. Linie určují směr, rytmus i prostorové vztahy a vytvářejí kolem skleněné hmoty jakousi otevřenou architekturu.

Zvlášť důležitá je dominantní diagonála. Prochází dílem od spodní části vzhůru a vytváří výrazný pohyb. Oko diváka po ní přirozeně stoupá a následně se vrací k organickému centru plastiky. Tím vzniká kompozice, která není statická, ale působí téměř jako zachycený proces nebo střet několika sil.

Sklo samo o sobě tuto dynamiku ještě zesiluje. V některých místech je materiál téměř průhledný, jinde se díky větší tloušťce a textuře mění v hutnou barevnou masu. Na povrchu se střídají hladké a nepravidelnější partie, což vytváří velmi odlišné světelné reakce. Jedna část světlo odráží, jiná je absorbuje a další jej nechává procházet dovnitř.

Právě světlo je zde zásadní součástí díla. Bez něj by plastika působila mnohem kompaktněji. Teprve nasvícení odhaluje vnitřní členění skla, drobné nepravidelnosti, přechody mezi hutnějšími a transparentnějšími oblastmi a rozdíly v intenzitě modré.

Dílo se proto může výrazně měnit podle prostředí. V denním světle se více otevírá jeho transparentnost a skleněná hmota působí lehčeji. Při směrovém galerijním nasvícení se naopak zvýrazní hluboké modré tóny, struktura povrchu a kontrast mezi sklem a konstrukcí.

Z hlediska prostoru je tato plastika mimořádně aktivní. Nejde o objekt, který by se dal číst pouze z jednoho pohledu. Konstrukce i organický tvar se mění podle toho, odkud jej divák sleduje. Zepředu lze vnímat celkovou kompozici a dominantní diagonálu, při obcházení objektu se ale jednotlivé části překrývají, rozestupují a vytvářejí nové vztahy.

Právě díky tomu je dílo blízké sochařskému uvažování. Divák není pasivním pozorovatelem jediné obrazové plochy, ale musí se kolem objektu pohybovat. Prostor mezi jednotlivými prvky je stejně důležitý jako samotný materiál. Prázdná místa, průhledy a otvory nejsou absencí formy, ale její aktivní součástí.

V interiéru potřebuje plastika především dostatek prostoru kolem sebe. Nejlépe bude fungovat jako solitér na samostatném podstavci nebo v otevřené části místnosti, kde ji lze vnímat z více stran. Díky silné barevnosti nepotřebuje komplikované okolí. Naopak jí prospívá klidné prostředí, ve kterém může naplno vyniknout kontrast modré skleněné hmoty a tmavé konstrukce.

Velmi dobře může fungovat v moderním interiéru s čistou architekturou, ale zajímavý dialog může vzniknout také v prostoru s přírodními materiály, kamenem nebo dřevem. Intenzivní modrá pak vytvoří silný barevný akcent, zatímco konstrukční část plastiky může reagovat na linie architektury.

Z pohledu sběratele je dílo zajímavé právě tím, že nepředstavuje pouze „skleněnou plastiku“ v tradičním smyslu. Je to prostorová konstrukce, ve které sklo vstupuje do dialogu s dalšími prvky a kde se ukazuje Eliášův dlouhodobý zájem o propojení různých výtvarných principů. Nejde tedy pouze o materiálovou krásu skla, ale o mnohem širší sochařské a prostorové uvažování.

V kontextu výstavy Dvě cesty jednoho jména je toto dílo důležité také proto, že rozšiřuje obraz Bohumila Eliáše st. za hranice jeho známější práce s vrstveným a malovaným plochým sklem. Ukazuje, že jeho tvorba dokázala být výrazně plastická, konstrukční a fyzická.

Právě zde je dobře vidět autorova schopnost pohybovat se mezi obrazem, sklem, objektem a architekturou. Organická hmota se nestává izolovanou sochou a konstrukce není pouhou oporou. Obě části jsou na sobě závislé a společně vytvářejí jediný napjatý celek.

Výsledkem je plastika, která působí současně spontánně i přesně, těžce i průhledně, organicky i technicky. A právě v těchto protikladech se skrývá její největší vizuální síla.

Více o autorovi >>> zde <<<

Další díla Bohumila Eliáše >>> zde <<<