Popis
Bohumil Eliáš st., Dopřej mi klid, 1998
Dopřej mi klid je výrazná bronzová plastika, v níž Bohumil Eliáš st. opouští transparentnost skla a pracuje s plnou hmotou, povrchem a siluetou. Protáhlý vertikální tvar působí současně organicky i monumentálně. Jemné podélné rýhování zdůrazňuje pohyb povrchu, zatímco asymetrická silueta vytváří dojem klidu, napětí i určitého vnitřního stažení. Dílo ukazuje autora v méně známé, ale o to zajímavější sochařské poloze.
Na první pohled působí Dopřej mi klid jako velmi jednoduchá vertikální forma. Její skutečná síla se však objevuje až při delším pozorování. Tvar není geometricky přesný ani zcela pravidelný. Směrem vzhůru se zužuje, mírně vychyluje a jeho obrys se plynule proměňuje. Plastika tak může připomínat tělo, plášť, fragment přírodního útvaru nebo zcela abstraktní znak.
Tato nejednoznačnost je pro dílo důležitá. Eliáš nenabízí jednoznačně definovanou figuru, přesto plastika nese velmi silnou tělesnou přítomnost. Vertikální proporce přirozeně evokují lidské měřítko a způsob, jakým se hmota v určitých místech rozšiřuje a opět zužuje, může připomínat pohyb těla ukrytého pod povrchem.
Název Dopřej mi klid tuto asociaci ještě zesiluje. Vnáší do jinak abstraktní plastiky lidskou a psychologickou rovinu. Objekt může působit jako postava, která se obrací dovnitř, stahuje se z okolního prostoru nebo si vytváří vlastní ochrannou zónu. Nejde však o ilustraci konkrétní situace. Název spíše otevírá způsob, jakým lze dílo vnímat – jako obraz potřeby ticha, odstupu a vnitřního prostoru.
Velmi důležitou roli hraje povrch plastiky. Jemné vertikální rýhování pokrývá téměř celou její plochu a vytváří pravidelný rytmus, který kontrastuje s organickou nepravidelností samotného tvaru. Tyto linie zároveň zvýrazňují vertikalitu díla a vedou pohled diváka směrem vzhůru.
Rýhovaný povrch také výrazně reaguje na světlo. Jednotlivé linie vytvářejí drobné přechody mezi světlem a stínem, takže bronz nepůsobí jako jednolitá hmota. Při změně úhlu nasvícení se některé části rozjasňují, jiné tmavnou a povrch získává téměř pohyblivý charakter.
To je zajímavé zejména proto, že samotný materiál je fyzicky velmi pevný a těžký. Eliáš však prostřednictvím tvaru a struktury povrchu tuto hmotnost opticky odlehčuje. Plastika nepůsobí staticky. Naopak může vyvolávat dojem, jako by se její silueta pomalu natahovala, otáčela nebo měnila podle místa, odkud ji divák sleduje.
Bronz zde zároveň funguje jinak než sklo, s nímž je Bohumil Eliáš st. nejčastěji spojován. Sklo umožňuje pracovat s průhledem, vrstvením a světlem uvnitř materiálu. Bronz je naopak neprůhledný a fyzicky uzavřený. O to důležitější se stává vnější povrch, obrys a způsob, jakým světlo po objektu klouže.
Právě tento rozdíl ukazuje šíři Eliášova výtvarného uvažování. Přestože pracuje s jiným materiálem, některé principy zůstávají podobné. Stále je zde zásadní vztah mezi světlem a povrchem, mezi pevně definovanou formou a její proměnlivostí při pohledu z různých stran.
V interiéru může Dopřej mi klid fungovat jako výrazný solitér. Díky výšce jednoho metru má dostatečnou fyzickou přítomnost i v reprezentativnějším prostoru, aniž by potřeboval monumentální architekturu. Ideální je umístění, které umožňuje vnímat objekt z více stran a ponechává kolem něj dostatek volného prostoru.
Velmi dobře se uplatní v minimalistickém interiéru, kde může vyniknout čistota jeho siluety, ale stejně přesvědčivě může fungovat vedle přírodních materiálů, kamene, dřeva nebo betonu. Teplá barevnost bronzu zároveň vytváří zajímavý kontrast s chladnějšími povrchy moderní architektury.
Dílo může silně reagovat také na směrové boční světlo. To zvýrazní rýhovanou strukturu a modelaci povrchu, zatímco měkčí rozptýlené osvětlení podtrhne celkovou siluetu a klidnější charakter objektu. Podle typu nasvícení se tak může měnit i emocionální působení plastiky.
Z pohledu sběratele je důležitá datace roku 1998. Dílo vzniká v období zralé tvorby Bohumila Eliáše st., kdy měl za sebou dlouholetou zkušenost s malbou, sklem, architekturou i prostorovou tvorbou. Bronzová plastika proto nepůsobí jako odbočka od jeho hlavní práce, ale jako další způsob, jak rozvíjet otázky formy, prostoru a světla.
V kontextu výstavy Dvě cesty jednoho jména je Dopřej mi klid důležité také tím, že rozšiřuje pohled na tvorbu Bohumila Eliáše st. mimo sklo. Ukazuje, že jeho uvažování nebylo svázáno s jediným materiálem. Základním tématem zůstává především vztah mezi člověkem, objektem a prostorem.
Právě proto působí plastika velmi současně i dnes. Její forma je redukovaná, ale nikoli chladná. Povrch je pravidelný, ale silueta zůstává organická. A název dodává objektu emocionální vrstvu, aniž by divákovi vnucoval jediný způsob interpretace.
Dopřej mi klid tak funguje jako dílo, které je možné číst současně sochařsky, formálně i lidsky. Jeho síla neleží v množství detailů, ale v přesně vystavěném vztahu mezi hmotou, světlem, rytmem povrchu a jednoduchým vertikálním gestem.
Více o autorovi >>> zde <<<
