Popis
Bohumil Eliáš ml., Obyvatel, 2020
Monumentální tmavý objekt Obyvatel pracuje s jedním z nejpřitažlivějších paradoxů skla: materiál, který si běžně spojujeme s průhledností a světlem, se zde proměňuje v téměř neproniknutelnou, zrcadlící hmotu. Povrch díla zachycuje své okolí i samotného diváka a dává názvu Obyvatel překvapivě doslovný rozměr – součástí objektu se na okamžik stává každý, kdo před něj vstoupí.
Na první pohled působí Obyvatel jako téměř absolutní hmota. Tmavý, hluboký povrch a jednoduchý, zaoblený tvar dávají objektu až sochařskou monumentalitu, přestože jeho rozměry zůstávají komorní. Teprve při bližším pohledu se začne odhalovat to podstatné: povrch není uzavřený. Přijímá světlo, interiér, pohyb i člověka stojícího před ním. Okolní prostor se na něm deformuje, násobí a stává se součástí samotného díla.
Právě tato proměnlivost je pro Obyvatele zásadní. Objekt nemá jedinou definitivní podobu. Jinak působí v denním světle, jinak večer, jinak v prázdném prostoru a jinak ve chvíli, kdy se kolem něj pohybují lidé. Jeho tmavá plocha funguje téměř jako černé zrcadlo. Nevrací však realitu věrně. Zakřivení skla ji stlačuje, prodlužuje a převádí do vlastního obrazového prostoru.
Název Obyvatel tím získává několik možných významů. Může odkazovat k představě bytosti uzavřené uvnitř objektu, k přítomnosti neviditelného obyvatele či k samotné skulptuře jako autonomnímu „tělu“ v prostoru. Stejně dobře ale může být obyvatelem divák. Jakmile se před dílem zastaví, objeví se na jeho povrchu a na několik okamžiků se stane jeho součástí. Skulptura tak nepůsobí pouze jako předmět určený k pozorování. Aktivně reaguje na prostředí, ve kterém se nachází.
Technika taveného skla zde umožňuje Bohumilu Eliášovi ml. pracovat se sklem způsobem, který je bližší klasickému sochařskému uvažování než tradiční představě skleněného objektu. Hmota má váhu, objem a výraznou fyzickou přítomnost. Tvar je redukovaný a bez zbytečného dekoru; vizuální napětí vzniká především mezi jednoduchostí siluety a složitostí odrazů na jejím povrchu.
Právě zde je dobře patrný Eliášův sochařský přístup ke sklu. Materiál pro něj není pouze prostředkem k zachycení barvy či světla. Důležitá je jeho přítomnost v prostoru – vztah mezi objektem, architekturou a člověkem. Obyvatel proto funguje téměř architektonicky. Jeho zaoblená hmota vytváří jasné těžiště a dokáže kolem sebe organizovat prostor, aniž by potřebovala výraznou barevnost nebo komplikovaný tvar.
Tmavé sklo zároveň potlačuje jednu z vlastností, které od skla automaticky očekáváme – transparentnost. Místo pohledu skrze materiál jsme nuceni zůstat na jeho povrchu. Paradoxně se ale právě tím prostor otevírá jiným způsobem: prostřednictvím odrazu. Sklo už není oknem, skrze které se díváme, ale plochou, která nám vrací svět kolem nás.
V interiéru potřebuje Obyvatel především dostatek prostoru a promyšlené světlo. Výborně může fungovat jako solitér na nízkém podstavci, konzoli či samostatném soklu, kde zůstane zachován volný pohled na jeho zaoblenou siluetu. V minimalistickém prostoru může působit téměř meditativně; v bohatším interiéru naopak začne do svého povrchu vtahovat barvy, nábytek a architektonické detaily. Díky tomu nejde o objekt, který by s interiérem pouze „ladil“. Interiér se stává aktivní součástí jeho vzhledu.
Pro sběratele je Obyvatel zajímavý také tím, že velmi dobře reprezentuje jednu z charakteristických linií tvorby Bohumila Eliáše ml.: přístup ke sklu jako ke svébytné sochařské hmotě. Nejde o dekorativní objekt založený primárně na efektnosti materiálu, ale o autonomní plastiku, jejíž význam vzniká ve vztahu k prostoru a divákovi.
V kontextu výstavy Dvě cesty jednoho jména je Obyvatel zároveň velmi přesvědčivým příkladem samostatného výtvarného jazyka Bohumila Eliáše ml. Zatímco tvorba jeho otce často využívá vrstvení, obraz, malbu a transparentnost jako prostředky vytváření prostoru uvnitř skla, zde se setkáváme s opačným gestem: kompaktní, temnou hmotou, která prostor nepouští dovnitř průhledem, ale zachycuje jej na svém povrchu.
A možná právě v tom spočívá největší síla Obyvatele. Přestože je objekt téměř uzavřený, nikdy není skutečně sám. Vždy v sobě nese něco z místa, ve kterém stojí a z lidí, kteří se k němu přiblíží.
Více o autorovi >>> zde <<<
