Popis
Bohumil Eliáš ml., Siluety, 2023
Siluety jsou komorní skleněný objekt, v němž Bohumil Eliáš ml. propojuje výrazný barevný rám s několika překrývajícími se obrazovými vrstvami. Intenzivní červenooranžová konstrukce uzavírá vnitřní scénu, ve které se geometrické linie, barevné fragmenty a stylizované obrysy spojují do prostorové kompozice. Dílo pracuje s transparentností, rytmem a optickou hloubkou a ukazuje, jak může malba ve skle překročit rovnou plochu a stát se součástí skutečného prostoru.
Na první pohled přitahuje pozornost především sytě červený rám. Je výrazný, kompaktní a téměř architektonický. Neplní však pouze funkci ohraničení. Díky své tloušťce a transparentnosti se stává plnohodnotnou součástí plastiky, zachycuje světlo a vytváří intenzivní barevné pole, které určuje charakter celého objektu.
Do tohoto pevného rámu je vložena mnohem subtilnější vnitřní kompozice. Jednotlivé skleněné vrstvy se překrývají a vytvářejí několik obrazových plánů, které nelze zcela oddělit. Černé, bílé, žluté a červené prvky se vůči sobě posouvají a podle úhlu pohledu se jejich vztahy neustále mění.
Tento princip vrstevnatosti je pro dílo zásadní. Z čelního pohledu se jednotlivé části skládají do kompaktního obrazu, ale při pohybu kolem objektu se začínají rozestupovat. To, co se na první pohled zdá být jedinou linií nebo tvarem, se ukazuje jako soustava několika prostorově oddělených prvků.
Název Siluety odkazuje k figurálnímu charakteru některých tvarů uvnitř kompozice. Nejde však o realistické zobrazení postav. Jednotlivé obrysy jsou stylizované, redukované a místy téměř abstraktní. Mohou připomínat lidské tělo, profil nebo fragment figury, zároveň však zůstávají dostatečně otevřené, aby si je divák mohl interpretovat vlastním způsobem.
Tento vztah mezi figurou a abstrakcí patří k nejsilnějším prvkům díla. Eliáš nevytváří jednoznačný příběh, ale spíše vizuální situaci, ve které se obraz objevuje a znovu rozpadá. Figura je přítomná, ale není definitivní. Její podoba závisí na úhlu pohledu, světle i na tom, kterou z vrstev divák právě vnímá jako dominantní.
Velmi výraznou roli hrají také lineární prvky. Jemné geometrické kresby ve vnitřním prostoru kontrastují s organičtějšími tvary a vytvářejí dojem přesně vystavěné struktury. Některé linie připomínají konstrukční výkres nebo architektonický plán, zatímco jiné působí volněji a spontánněji.
Do této struktury vstupuje také výrazný plastický prvek v přední části objektu. Jeho hrubší, kovově působící povrch vytváří kontrast k hladkému sklu a narušuje čistotu geometrické kompozice. Funguje téměř jako gesto vedené napříč obrazem – fyzická stopa, která propojuje jednotlivé části a zároveň do díla vnáší další materiálovou vrstvu.
Právě kombinace hladkého skla, kresby, barvy a strukturovaného prvku ukazuje Eliášův zájem o přesah mezi jednotlivými médii. Objekt není čistou skleněnou plastikou ani obrazem. Je složen z několika výtvarných principů, které se navzájem podporují a zároveň zpochybňují.
Výraznou roli zde hraje i světlo. Červenooranžový rám reaguje na osvětlení velmi intenzivně – v některých místech působí téměř zářivě, jinde získává hlubší a hutnější tón. Transparentní části vnitřní kompozice naopak dovolují světlu procházet a měnit vztahy mezi jednotlivými plány.
Objekt proto nemá jedinou definitivní podobu. V měkkém denním světle může působit lehčeji a transparentněji, zatímco při cíleném nasvícení se zvýrazní hrany, barevnost a prostorová hloubka jednotlivých vrstev. Dílo se tak přirozeně proměňuje spolu s prostředím.
V interiéru může Siluety fungovat jako výrazný barevný solitér. Díky komorním rozměrům nepotřebuje velký prostor, ale zároveň si zaslouží čisté okolí, které nechá vyniknout jeho geometrii a barevnost. Velmi dobře se může uplatnit na konzoli, menším podstavci nebo v reprezentativním interiéru, kde bude možné jej vnímat nejen zepředu, ale také z mírného bočního úhlu.
Právě boční pohled odhaluje skutečnou hloubku konstrukce. Jednotlivé vrstvy se od sebe oddělují a divák si uvědomuje, že obraz není uzavřen na jedné rovině. To, co zepředu působí jako malba, se v prostoru mění v plastickou strukturu.
Pro sběratele je zajímavá také datace roku 2023. Dílo představuje aktuální polohu tvorby Bohumila Eliáše ml., v níž se stále výrazněji propojuje sklo s obrazem, kresbou a prostorovou konstrukcí. Autor zde využívá zkušenost se sklem nejen jako s transparentním materiálem, ale jako s prostředkem, který umožňuje obraz fyzicky vrstvit a proměňovat.
V kontextu výstavy Dvě cesty jednoho jména jsou Siluety důležité také proto, že ukazují jednu z linií, v níž lze sledovat vzdálené spojení s tvorbou Bohumila Eliáše st. Oba autoři pracují s obrazem uvnitř skla a s jeho rozšířením do prostoru, ale každý k tomu dochází jiným způsobem. U seniora často dominuje malířská plocha a transparentnost, zatímco u juniora je obraz pevněji propojen s konstrukcí a fyzickým vrstvením.
Právě tato odlišnost dává dílu jeho místo v celé výstavě. Siluety nejsou citací ani pokračováním otcovy tvorby. Jsou samostatným objektem, ve kterém se sklo stává místem setkání obrazu, figury, geometrie a prostoru.
Více o autorovi >>> zde <<<
