Popis
Bohumil Eliáš ml., Maska
Na první pohled působí dílo Maska téměř jako průhledná obrazová plocha. Teprve při delším pozorování začíná být zřejmé, že nejde ani o klasický obraz, ani o běžně chápanou skleněnou plastiku. Bohumil Eliáš ml. zde pracuje se sklem jako s prostorem, do něhož vstupují reliéf, kresba, barva i samostatné trojrozměrné prvky. Výsledkem je objekt stojící na hranici několika médií – mezi obrazem, reliéfem a sochou.
Základem kompozice je velká transparentní skleněná plocha se zaoblenou horní hranou. Její průhlednost umožňuje okolnímu prostoru prostupovat dílem a stát se součástí jeho výsledného vzhledu. Na rozdíl od obrazu, který před divákem vytváří vlastní uzavřený svět, toto dílo své okolí nevylučuje. Naopak jej přijímá. Světlo, architektura i pohyb za objektem neustále mění způsob, jakým jednotlivé prvky vnímáme.
Do této transparentní základny autor vkládá několik odlišných výtvarných vrstev. Dominantní horní část tvoří výrazný reliéfní motiv z čirého skla. Jeho organická, téměř tělesná struktura kontrastuje s hladkou plochou okolního materiálu. Pod ním se objevuje soustava menších oválných prvků, které jsou rozmístěny po obou stranách kompozice. Jejich pravidelnější rytmus vytváří protiváhu k organickému charakteru centrálních motivů.
Ve spodní části se kompozice výrazně proměňuje. Do transparentní plochy vstupuje barevná, materiálově bohatší oblast s nepravidelnými obrysy, doplněná výrazným červeným trojrozměrným prvkem. Právě zde začíná být patrná jedna z charakteristických vlastností Eliášovy tvorby: zájem o kontrast mezi přesně vymezenou strukturou a spontánně působícím gestem.
Tento kontrast není pouze formální. Dílo pracuje s napětím mezi řádem a nepravidelností, mezi čistým transparentním sklem a hmotnými zásahy, které jako by vystupovaly z jeho povrchu. Některé části působí téměř technicky nebo konstrukčně, jiné naopak připomínají biologické struktury, mapy či tělesné fragmenty. Právě tato nejednoznačnost umožňuje divákovi hledat vlastní asociace.
Bohumil Eliáš ml. zde zároveň velmi přesvědčivě ukazuje, že sklo nemusí být pouze materiálem založeným na čistotě, eleganci a optickém efektu. Využívá jeho transparentnost, ale zároveň ji narušuje. Přidává matné, barevné i plastické prvky, které pohled zpomalují a nutí diváka sledovat dílo postupně. Něco vidíme skrze sklo, něco na jeho povrchu a něco před ním.
Vzniká tak několik různých prostorových plánů. Zadní prostředí galerie nebo interiéru tvoří první z nich. Samotná transparentní plocha druhý. Reliéfní a barevné zásahy vytvářejí další vrstvu a některé prvky nakonec vystupují před samotnou plochu téměř jako samostatné malé plastiky. Obraz tak získává skutečnou fyzickou hloubku.
Velmi důležitou roli hraje světlo. Denní světlo zdůrazňuje transparentnost skla a umožňuje jednotlivým vrstvám vzájemně se překrývat. Umělé či směrové osvětlení naopak dokáže zvýraznit reliéf, vržené stíny a barevné akcenty. Dílo se proto může během dne výrazně proměňovat.
V interiéru potřebuje tento objekt především dostatek prostoru před sebou a ideálně také určitou vzdálenost od výrazně členitého pozadí. Velmi dobře může fungovat proti světlé stěně, před subtilní architektonickou plochou nebo v prostoru, kde může přirozené světlo procházet skrze sklo. Díky své velikosti a vizuální komplexnosti nejde o doplněk interiéru, ale o dílo schopné vytvořit jeho výrazné těžiště.
Pro sběratele je zajímavé právě svou mezioborovostí. Není jednoznačně „sochou“ ani „obrazem“. Reprezentuje Eliášovu schopnost přenášet sochařské a malířské uvažování do skla a pracovat s ním jako s plnohodnotným výtvarným médiem.
V kontextu výstavy Dvě cesty jednoho jména je navíc velmi důležité, protože ukazuje jednu z oblastí, kde lze mezi tvorbou otce a syna hledat určité spojení, aniž bychom jejich práci zaměňovali. U obou se objevuje zájem o propojení obrazu a skla, ale Bohumil Eliáš ml. k němu přistupuje výrazně sochařštějším způsobem. Obraz zde není pouze aplikován na povrch. Rozpadá se do prostoru, získává objem a stává se součástí samotné konstrukce objektu.
Právě tato schopnost pohybovat se mezi obrazem, reliéfem a plastikou patří k nejsilnějším vlastnostem díla. Divák před ním nestojí pouze jako před plochou, na kterou se dívá. Musí sledovat, co je uvnitř, co před ní a co se odehrává za ní. A tím se i jeho vlastní pohyb stává součástí výsledného obrazu.
Více o autorovi >>> zde <<<
