U této komorní kostky Jana Štohanzla je fascinující především to, jak silně v ní funguje pocit prostoru a růstu. Přestože jde o objekt o velikosti pouhých osmi centimetrů, nepůsobí uzavřeně ani staticky. Má v sobě zvláštní lehkost a živost, díky které člověk nemá pocit, že se dívá na pevný blok skla, ale spíš na zachycený fragment nějakého přírodního děje.

Na první pohled působí kostka velmi čistě a klidně. Přesná geometrická forma, dokonale hladké plochy a optická čistota skla vytvářejí dojem pevného, téměř minimalistického objektu. Jenže právě uvnitř této přesné formy se odehrává mnohem živější a dynamičtější děj.

Ve spodní části se vrství modré a zelené tóny, které připomínají vodní hladinu, krajinu nebo organickou strukturu viděnou pod mikroskopem. Z této vrstvené hmoty vyrůstají tenké vertikální linie zakončené drobnými kulovitými kapkami. Některé jsou vyšší, jiné kratší. Některé působí téměř křehce, jiné pevněji. Celek díky tomu nepůsobí mechanicky ani opakovaně. Má vlastní rytmus.

Přesně tento rytmus je na celé plastice mimořádně výrazný. Člověk má pocit, že struktura uvnitř stále roste. Jako by se jednotlivé prvky zvedaly vzhůru směrem ke světlu. Kostka 4 tak nepůsobí jako dekorativní objekt uzavřený sám do sebe. Má v sobě energii pohybu, i když je fyzicky naprosto statická.

To je pro Štohanzlovu tvorbu typické. Dokáže pracovat s velmi přesnou geometrií, ale zároveň do ní vložit něco organického a živého. Přesnost formy zde funguje jako rámec, uvnitř kterého vzniká napětí mezi klidem a růstem.

Velkou roli zde hraje i barevnost. Kombinace modré a zelené působí velmi přirozeně a harmonicky. Modrá přináší hloubku a klid, zelená zase lehkost a pocit života. Celek díky tomu působí svěže, čistě a velmi prostorově.

Práce se světlem je zde jedním z nejdůležitějších prvků celé plastiky. Díky optickému sklu vzniká dojem, že jednotlivé vrstvy i jemné linie nejsou uzavřené v materiálu, ale vznášejí se uvnitř prostoru. Světlo prochází skrz objekt, odráží se od broušených hran a vytváří další vrstvy, odlesky a optické efekty. V některých úhlech působí kostka téměř hlubší, než ve skutečnosti je.

Jednou více vystoupí modré vrstvy ve spodní části, jindy se zvýrazní jemné zelené přechody nebo drobné kapky na koncích linií. Každý pohled nabízí trochu jiný vztah mezi barvou, světlem a vnitřní strukturou. Člověk tak nemá pocit, že dílo „přečte“ během několika sekund, ale postupně v něm objevuje další detaily.

Technika zpracování je přitom nesmírně náročná. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Barevné vrstvy i jemné struktury uvnitř objektu nevznikají dodatečně. Jsou součástí samotného procesu tavení, kdy se jednotlivé části skla propojují do jednoho kompaktního celku.

Po samotném tavení následuje dlouhý proces chlazení, který musí být velmi přesně kontrolovaný. U optického skla je každé vnitřní napětí obrovské riziko. Jakákoliv chyba by mohla způsobit prasknutí nebo deformaci objektu. Následně přichází ruční broušení a leštění, které dávají kostce její dokonale hladké stěny, ostré hrany a mimořádnou optickou čistotu.

Přestože jde o velmi malou plastiku, nepůsobí drobně. Má v sobě zvláštní koncentraci energie a prostoru. Jan Štohanzl zde dokáže na minimálním formátu vytvořit pocit hloubky, který běžně nacházíme u mnohem větších objektů.

Pro budoucího majitele má tahle kostka velmi specifický efekt. Nepůsobí prvoplánově dekorativně ani okázale. Spíš funguje jako objekt, ke kterému se člověk opakovaně vrací.

Velmi důležité je i umístění. Ideální je přirozené denní světlo nebo jemné bodové osvětlení, které umožní vyniknout optickým vlastnostem skla. Právě tehdy se nejvíce projeví proměnlivost celé plastiky a její schopnost reagovat na okolní prostor.

Jde o dílo, které nejen citlivě dotváří atmosféru interiéru, ale zároveň v sobě nese velmi čistý a rozpoznatelný autorský rukopis Jana Štohanzla. U těchto komorních kostek je dobře vidět jeho mimořádná schopnost propojit technickou preciznost s pocitem organického života.