Popis
Bohumil Eliáš ml., Modrá planeta, 2026
Modrá planeta je nejnovější dílo Bohumila Eliáše ml., které pracuje s výrazně horizontálním tvarem, intenzivní modrou barevností a optickou hloubkou skla. Pravidelná vnitřní struktura vytváří při pohybu kolem objektu téměř kinetický efekt – světlo, jednotlivé vrstvy i odstíny modré se neustále přeskupují a mění zdánlivý objem plastiky.
U tohoto díla je první reakcí téměř nevyhnutelně barva. Intenzivní modrá přitahuje pohled ještě dříve, než začneme vnímat samotnou konstrukci objektu. Teprve při bližším pozorování se ukazuje, že barevnost není jediným nositelem jeho vizuální síly. Bohumil Eliáš ml. zde vytváří komplikovaný vztah mezi protáhlou horizontální siluetou, transparentností materiálu a pravidelnou vnitřní strukturou, která se při každé změně úhlu pohledu proměňuje.
Objekt má výrazně protáhlý, téměř aerodynamický tvar. Jeho obrys je měkký a plynulý, bez ostrých přechodů, což vytváří zajímavý kontrast k přísnému rytmu uvnitř skleněné hmoty. Horizontální proporce mu dodávají klid a stabilitu, zároveň však mohou evokovat pohyb – těleso, které jako by bylo zachyceno v jediném okamžiku mezi nehybností a pokračováním v prostoru.
Právě tato dvojznačnost patří k nejsilnějším stránkám díla. Silueta je jednoduchá, ale uvnitř se odehrává podstatně složitější optická situace. Pravidelné vertikální členění se skrze transparentní sklo násobí, deformuje a překrývá. Podle místa, ze kterého objekt sledujeme, mohou jednotlivé vrstvy působit hustě a téměř neproniknutelně, nebo se naopak opticky otevřít a nechat světlo procházet hluboko dovnitř.
Sklo zde proto není jen materiálem, ze kterého je objekt vytvořen. Je současně prostředkem, který zásadně určuje způsob jeho vnímání. Hloubka nevzniká pouze fyzickými rozměry plastiky, ale také optickým násobením jednotlivých rovin. Oko si není vždy jisté, kde jedna vrstva končí a druhá začíná. To, co se z dálky jeví jako pravidelná struktura, se při přiblížení rozpadá do množství odrazů, lomů a barevných přechodů.
Velmi výraznou roli hraje také samotná modrá. Není zde pouze povrchovou barvou. Díky transparentnosti a tloušťce materiálu se její intenzita mění v závislosti na světle a úhlu pohledu – od hlubokých temnějších tónů až po téměř zářivou tyrkysovou. Barevnost tak získává vlastní prostorovou kvalitu. Neexistuje jako jedna neměnná plocha, ale jako spektrum odstínů ukrytých uvnitř objektu.
V tomto směru je dílo ukázkovým příkladem toho, jak Bohumil Eliáš ml. přistupuje ke sklu sochařsky. Nespoléhá pouze na jeho přirozenou krásu, ale staví proti sobě tvar, strukturu, světlo a materiál. Objekt funguje jako celek teprve ve chvíli, kdy jej divák začne vnímat v prostoru a pohybovat se kolem něj.
To je důležité i pro jeho umístění v interiéru. Nejlépe bude fungovat tam, kde kolem něj zůstane dostatek vizuálního prostoru a kde bude možné jej sledovat z několika stran. Díky horizontální orientaci se nabízí umístění na delší konzoli, nízkém samostatném podstavci či v reprezentativním prostoru, kde se může uplatnit jeho silueta. Velmi dobře reaguje na přirozené denní světlo, ale cílené boční nebo zadní nasvícení může výrazně zesílit jeho optickou hloubku.
Zároveň jde o dílo, které dokáže fungovat jako dominantní barevný akcent. V minimalistickém interiéru může převzít roli hlavního vizuálního bodu, zatímco v prostoru s výraznějšími materiály bude díky své transparentnosti schopné s okolím komunikovat, nikoli pouze proti němu stát. Modrá barva se navíc v závislosti na prostředí opticky proměňuje, takže objekt nepůsobí stejně v neutrálním galerijním prostoru a například v interiéru s dřevem, kamenem nebo kovem.
Pro sběratele je zajímavé také to, že jde o novou práci z roku 2026, tedy o aktuální výpověď autora, nikoli o návrat k historickému typu jeho tvorby. Dobře ukazuje, že Eliáš nadále rozvíjí možnosti skla jako čistě sochařského a optického média a hledá nové vztahy mezi vnější formou a strukturou uvnitř materiálu.
V kontextu výstavy Dvě cesty jednoho jména je tento objekt důležitý právě svou současností. Vedle historických prací Bohumila Eliáše st. a starších děl jeho syna přináší pohled na to, kam se tvorba Bohumila Eliáše ml. posouvá dnes. Výstava tak nezůstává pouze dialogem dvou generací, ale umožňuje sledovat i časovou kontinuitu – od odkazu druhé poloviny 20. století až po práci vzniklou několik měsíců před samotnou výstavou.
Právě zde se možná nejlépe ukazuje smysl celého projektu. Stejné médium nemusí vést ke stejnému výsledku a ani tvorba jednoho autora nezůstává uzavřena v jediném výtvarném jazyce. Sklo se znovu stává prostorem pro experiment – tentokrát prostřednictvím barvy, rytmu, optické hloubky a jednoduché, téměř elementární formy.
Více o autorovi >>> zde <<<
