Popis
#69, Lukáš Šulc, 2024
U díla #69 od Lukáše Šulce je nejsilnější právě ten okamžik, kdy člověk pochopí, že se nedívá na hladký kruhový objekt s pěkným efektem, ale na mnohem složitější a živější strukturu. Z kruhové základny vyrůstá jemně členěný reliéf složený z drobných válcových výstupků, které vytvářejí hustý rytmus po obvodu a směrem ke středu se proměňují. Celek tak nepůsobí jako dekorativní disk, ale skoro jako zvláštní terén, mikrosvět nebo světelná krajina, která má vlastní energii a logiku.
Právě to je na tomto díle mimořádně silné. Je přesné, ale nepůsobí technokraticky. Člověk má pocit, že se dívá na něco mezi přírodním útvarem, architektonickým modelem a artefaktem z jiného světa. Jednou připomíná kráter, jindy zářící město viděné z výšky nebo organický povrch, který se právě začal měnit. Právě tato nejednoznačnost dává dílu obrovskou přitažlivost. Neuzavírá se do jednoho výkladu. Nenechá se přečíst během několika vteřin. Nutí člověka zastavit se a opravdu se dívat.
Uranové sklo tu samozřejmě hraje zásadní roli, ale důležité je, že není použité jen jako efektní trik. To je naopak jedna z největších kvalit tohoto objektu. Fluorescence zde neslouží k tomu, aby překryla slabší formu. Ona ji zvýrazňuje. Jakmile se dílo rozzáří, najednou vystoupí struktura povrchu s úplně novou intenzitou. Jednotlivé válcové výstupky se promění v pulzující síť světelných bodů a reliéf začne působit téměř hypnoticky. Ne jako křiklavá atrakce, ale jako velmi přesně kontrolovaný světelný jev. Zářivý žlutozelený tón je výrazný, skoro nepřirozeně živý, a přesto nepůsobí lacině. Díky broušenému a leštěnému zpracování má ten svit měkkost, hloubku a zvláštní sametovou kvalitu.
To je mimochodem velký rozdíl oproti mnoha objektům, které staví jen na prvním wow efektu. #69 funguje i bez nasvícení, protože má silnou strukturu, jasně čitelnou formu a výborně vystavěný rytmus. Ve chvíli, kdy se ale aktivuje fluorescence, posune se celé dílo do jiné roviny. Najednou nejde jen o sklo, ale o zážitek. O moment fascinace, který se neopírá o přehnané gesto, ale o mimořádně dobře zvládnutý vztah mezi materiálem, povrchem a světlem. A to je přesně ten typ kvality, který odlišuje skutečně silný umělecký objekt od pouhé efektní zajímavosti.
Pro budoucího majitele je to obrovská výhoda. Tohle dílo totiž nenabízí jen jednu polohu. V běžném světle působí jako kultivovaný, precizně vystavěný objekt s výrazným reliéfem a sběratelskou pevností. Při speciálním nasvícení se ale doslova promění v přítomnost, kterou v prostoru nejde ignorovat. To je luxus v tom nejlepším slova smyslu. Ne okázalost pro okázalost, ale možnost vlastnit objekt, který má vrstvy a pokaždé otevře jiný typ zážitku. Jednou oceníte formu, podruhé strukturu, potřetí světelný efekt, který působí skoro neskutečně.
Kruhový formát o průměru 29 cm tomu navíc skvěle sluší. Je dost kompaktní, aby nepůsobil přehnaně, ale současně dost výrazný, aby obstál samostatně. Je to přesně ten typ objektu, který potřebuje kolem sebe trochu prostoru, protože teprve tehdy vynikne jeho soustředěnost i síla detailu. Na podstavci nebo v promyšleně nasvíceném interiéru bude fungovat výborně. Není to kus, který by měl zmizet mezi dalšími věcmi. Potřebuje být viděn. Protože odměnou je objekt, který umí prostor nejen doplnit, ale skutečně ho proměnit.
Lukáš Šulc zde ukazuje velmi náročnou disciplínu. Nejen v práci s uranovým sklem jako takovým, ale hlavně v tom, že nepodlehl pokušení nechat materiál „mluvit za všechno“. Tady je jasně cítit, že forma má vlastní autoritu. Výsledkem je dílo, které působí současně, sběratelsky přesvědčivě a zároveň má v sobě něco, co člověka prostě baví.
Je to dílo pro toho, kdo nechce jen obdivovat materiál, ale vlastnit objekt, který dokáže prostor pokaždé znovu překvapit.
Více o autorovi >>> zde <<<
