Tato komorní kostka 2 Jana Štohanzla překvapí tím, jak silně dokáže působit prostřednictvím jednoduchosti. Na první pohled vidíte čistý geometrický objekt z optického skla. Přesné hrany, hladké plochy, jasně definovaný objem. Nic dramatického.

Jenže uvnitř téhle zdánlivě klidné formy se odehrává něco mnohem živějšího. Ze spodní části vyrůstají tenké modré linie zakončené drobnými kulovitými kapkami. Působí téměř organicky. Jako jemné struktury, které se právě zvedají z hladiny nebo vyrůstají z podloží. Nejsou dokonale rovné. Každá má vlastní rytmus, vlastní napětí a vlastní směr, a právě díky tomu nepůsobí technicky ani sterilně.

Tohle je pro Štohanzlovu tvorbu typické. Pracuje s přesnou geometrií, ale nikdy nenechá formu působit chladně. Vždy do ní vloží něco živého, co naruší dokonalý řád a dodá objektu energii. Tady je to velmi dobře vidět. Pevná kostka funguje jako rámec, zatímco vnitřní struktura působí téměř křehce a organicky.

Velkou roli zde hraje i barevnost. Jemný růžový tón celé kostky působí klidně, lehce a vzdušně. Nepřebíjí prostor kolem sebe. Naopak ho změkčuje. V kombinaci s hlubokou modrou uvnitř vzniká velmi zvláštní kontrast. Modrá působí jako základ, jako něco pevného a koncentrovaného. Růžová hmota kolem něj naopak vytváří pocit lehkosti a prostoru.

Právě tenhle vztah mezi barvou a prostorem je jedním z nejsilnějších momentů celé plastiky.

Technika zpracování je přitom mimořádně náročná. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Barevné vrstvy i jemné struktury uvnitř nejsou přidané dodatečně. Vše vzniká přímo během procesu tavení. Sklo se postupně slévá do jednoho kompaktního celku, který si zachovává optickou čistotu a hloubku.

Po samotném tavení následuje dlouhý proces chlazení, který musí být velmi přesně kontrolovaný. U optického skla je každé vnitřní napětí obrovské riziko. Jakákoliv chyba může znamenat prasknutí nebo deformaci objektu. Následně přichází ruční broušení a leštění, které dávají kostce její finální podobu – dokonale hladké plochy, ostré hrany a schopnost pracovat se světlem.

Právě práce se světlem je zde jedním z nejdůležitějších prvků celé plastiky. Díky lehce tónované růžové hmotě vzniká pocit, že se vnitřní struktura vznáší uvnitř prostoru. Modré linie a kapky nejsou uzavřené v materiálu. Naopak působí téměř volně. Světlo skrz ně prochází, odráží se od hran a vytváří další vrstvy a odlesky.

Kostka 2 se díky tomu neustále proměňuje. Z některých úhlů působí velmi jemně a minimalisticky. Z jiných se zvýrazní vnitřní struktura a kostka získá mnohem větší hloubku. Člověk má pocit, že se dívá dovnitř malého uzavřeného prostoru, který má vlastní rytmus a vlastní život.

Přestože jde o objekt o velikosti pouhých osmi centimetrů, nepůsobí drobně, a právě to je na těchto kostkách fascinující. Štohanzl zde dokáže vytvořit pocit prostoru, energie a pohybu na velmi malém formátu.

Zajímavé je i to, jak silně objekt funguje ze všech stran. Neexistuje zde jedna hlavní pohledová osa. Každý úhel nabízí jiný vztah mezi světlem, barvou a vnitřní strukturou. Dílo tak není statické. Neustále komunikuje s okolím i s divákem.

Pro budoucího majitele má tahle kostka velmi specifický efekt. Nepůsobí prvoplánově dekorativně. Spíš funguje jako objekt, který člověka přitahuje opakovaně. Čím déle se na něj díváte, tím víc detailů objevujete.

Velmi důležité je i umístění. Ideální je přirozené denní světlo nebo jemné bodové osvětlení, které umožní vyniknout optickým vlastnostem skla. Právě tehdy se nejvíce projeví proměnlivost celé plastiky.

Jde o dílo, které nejen citlivě dotváří atmosféru prostoru, ale zároveň v sobě nese velmi čistý a rozpoznatelný autorský rukopis Jana Štohanzla. U těchto komorních objektů je dobře vidět jeho schopnost pracovat s detailem, světlem a napětím mezi přesnou formou a organickým pohybem.

Tahle kostka tak není jen malou skleněnou plastikou. Je to koncentrovaný prostor, ve kterém se setkává klid, světlo a jemná energie růstu. Přesně v tom je její síla – v nenápadnosti, která vás postupně vtáhne dovnitř.