Domino od Lukáše Šulce je dílo, které na první pohled pracuje s něčím velmi známým. S jednoduchým tvarem herního kamene, který máme spojený s pravidly, počítáním, náhodou i čekáním na další tah. Jenže právě v tom je jeho síla. Autor bere obyčejný motiv a převádí ho do materiálu, který obyčejný rozhodně není. Vzniká objekt, který stojí někde mezi hrou, relikvií, skleněným šperkem a tichou metaforou toho, jak i malý pohyb může spustit nečekaný řetězec událostí.

Tvar domina je srozumitelný a přístupný. Není potřeba žádný dlouhý výklad, aby divák poznal základní inspiraci. Obdélný horizontální formát, zaoblené rohy a kruhové body odkazují k předmětu, který známe z lidské každodennosti. Jenže v okamžiku, kdy se tento motiv objeví v taveném uranovém skle, mění se jeho charakter. Z herního kamene se stává světelný objekt. Z malé věci určené do ruky vzniká autonomní umělecké dílo, které si říká o pomalejší pohled.

Uranové sklo dodává objektu mimořádnou barevnou přítomnost. Jeho zelenožlutý tón působí živě, téměř elektricky, ale zároveň si zachovává noblesu skleněné hmoty. Není to barva, která by jen dekorovala povrch. Je uzavřená uvnitř materiálu a díky tomu se proměňuje podle světla. Při denním osvětlení může Domino působit svěže, skoro citrusově. V tlumenějším prostoru se barva zahustí a začne připomínat jantar, med, minerál nebo tekuté světlo. Pod vhodným nasvícením se objekt doslova probouzí a získává výraz, který by u běžného materiálu nebyl možný.

Technika taveného skla zde hraje zásadní roli. Sklo se při vysoké teplotě nechává plynout do formy, přijímá objem, uzavírá v sobě barevnost, drobné stopy procesu i vnitřní optické napětí. Následné broušení a leštění pak dávají objektu přesnost, čistotu a konečnou kultivovanost. Na Dominu je krásně vidět kontrast mezi hutností skleněné hmoty a jemností opracování. Hrany jsou zjemněné, plochy jasně definované a vnitřní prohlubně s kruhovými body vytvářejí rytmus, který odkazuje k herní logice, ale zároveň funguje čistě výtvarně.

Důležité je, že Domino nepůsobí jako zvětšená hračka. To by byla příliš jednoduchá cesta. Šulcův objekt má v sobě vážnost i lehkost zároveň. Na jedné straně je v něm humor a schopnost pracovat s motivem, který není nedotknutelně „vznešený“. Na straně druhé je zde precizní řemeslné provedení, práce s optikou skla a vědomí, že i zdánlivě jednoduchý tvar může nést silný význam.

V prostoru bude toto dílo velmi dobře fungovat jako horizontální solitér. Díky svým rozměrům má dostatečnou přítomnost, ale nepůsobí monumentálně. Je ideální na samostatný podstavec, nízkou konzoli, komodu, pracovní stůl, knihovní polici nebo do prosklené vitríny s dobrým nasvícením. Právě nižší horizontální forma vybízí k pohledu shora i z boku. Z horního pohledu se nejvíce uplatní motiv domina a kruhové prohlubně, z bočního pohledu zase vynikne síla skleněné hmoty, barevná hloubka a struktura stěn.

Velmi zajímavě může Domino působit v současném interiéru, kde čisté linie nábytku podpoří jeho tvarovou jednoduchost. V minimalistickém prostoru se stane výrazným barevným akcentem. Potřebuje trochu prostoru kolem sebe, aby mohl vyniknout jeho tvar, barva a světelný účinek. Když se mu dá dobré místo, odmění se tím, že nebude působit stejně ráno, odpoledne ani večer.

Sběratelsky je Domino zajímavé hned v několika rovinách. Spojuje výrazný vizuální motiv, technicky náročné zpracování a atraktivní materiál, který má u sběratelů skla dlouhodobě své místo. Uranové sklo je pro mnoho diváků fascinující právě svou barevností a schopností reagovat na světlo. V současném autorském skle navíc získává nový kontext. Už nejde jen o historickou zajímavost nebo efektní materiál, ale o prostředek současného výtvarného vyjádření.

Z investičního hlediska je důležité vnímat především kvalitu provedení, originalitu námětu, jasné autorství a dataci. U takových objektů není podstatná pouze okamžitá vizuální přitažlivost, ale také schopnost obstát v čase. Tady pomáhá právě jednoduchost motivu. Domino není závislé na módním efektu. Má čitelný tvar, silnou barvu a myšlenku, která se dá číst osobně, hravě i symbolicky.

Lukáš Šulc v tomto díle ukazuje, že sklo nemusí být jen křehce poetické nebo okázale dekorativní. Může být chytré, klidné, trochu ironické a přitom dokonale řemeslné. Domino je objekt, který si diváka získá nejdřív svou barvou, potom tvarem a nakonec tím, co začne nenápadně rozehrávat v hlavě.