JAN ŠTOHANZL – Zlatý kuželojehlan

U díla Zlatý kuželojehlan od Jana Štohanzla je nejvýraznější to, že působí na první pohled naprosto přesně, téměř matematicky, ale zároveň v sobě nese silnou vnitřní dynamiku. Vidíte jasně definovaný tvar, ostré hrany, hladké plochy a dokonalou geometrii. Všechno působí pevně, kontrolovaně a uzavřeně. Jenže jakmile se na objekt díváte déle, začnete vnímat, že tenhle klid je jen vnější vrstva.

Uvnitř se totiž odehrává něco úplně jiného. Světlo se láme, odráží a vrací zpět v nečekaných směrech. Plochy, které se zdály jednolité, se najednou začnou rozpadat na jednotlivé odlesky a barevné přechody. Zlatavé a oranžové tóny se mění podle úhlu pohledu, jednou působí teple a klidně, podruhé téměř žhavě. Objekt tak není statický, i když jeho forma je pevně daná.

Zajímavý je samotný kontrast mezi tvarem a vnitřním dějem. Kuželojehlan jako geometrická forma evokuje stabilitu, řád a přesnost. Je to tvar, který má jasná pravidla. Štohanzl ho ale využívá jako prostor, ve kterém se může odehrávat něco mnohem živějšího. Vnitřní struktura není chaotická, ale ani úplně klidná. Je to napětí mezi kontrolou a energií, které dává dílu jeho charakter.

Technika zpracování je v tomto případě naprosto zásadní. Jde o tavené optické barevné sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Sklo se postupně slévá do jednoho kompaktního celku, bez jakýchkoliv spojů nebo přerušení. Díky tomu má objekt hloubku a světlo může pronikat dovnitř a pracovat s jednotlivými vrstvami.

Po samotném tavení přichází dlouhý proces chlazení, který musí být velmi přesně řízený. Jakákoli odchylka by znamenala vnitřní napětí nebo prasknutí materiálu. Následně se objekt ručně brousí a leští. Právě v této fázi vzniká finální podoba – přesné hrany, hladké plochy a dokonalé optické vlastnosti. Každý zásah je nevratný a vyžaduje maximální soustředění.

Výsledkem je objekt, který pracuje se světlem velmi intenzivně. Světlo nevstupuje jen na povrch, ale proniká dovnitř, láme se na jednotlivých plochách a vrací se zpět v různých směrech. V jednom úhlu působí kompaktně a uzavřeně, v jiném se otevře a ukáže svou vnitřní strukturu.

Barva hraje v tomto případě velmi silnou roli. Zlatavé a oranžové tóny působí teple, ale zároveň mají v sobě určitou intenzitu. Nepůsobí dekorativně. Spíš jako zdroj energie. Jako něco, co vyzařuje zevnitř. V kombinaci s ostrými liniemi a přesnou geometrií vzniká zajímavé napětí mezi vizuální měkkostí a formální tvrdostí.

Název Zlatý kuželojehlan je na první pohled popisný, ale zároveň přesný. Označuje základní tvar i barevnost, ale samotný prožitek z díla jde mnohem dál. Nejde jen o tvar nebo barvu. Jde o to, jak spolu tyto prvky fungují. Jak se doplňují a zároveň vytvářejí napětí.

Pro budoucího majitele má tohle dílo velmi konkrétní efekt. V interiéru nebude fungovat jako neutrální prvek. Je to objekt, který okamžitě přitahuje pozornost. Ne tím, že by byl okázalý, ale tím, že v sobě nese něco, co člověk nedokáže hned přečíst.

Velmi důležité je umístění. Tohle dílo potřebuje světlo, aby mohlo fungovat naplno. Nejlépe vynikne tam, kde na něj dopadá přirozené světlo nebo kvalitní bodové osvětlení. Právě světlo aktivuje jeho vnitřní strukturu a umožňuje mu proměňovat se v průběhu dne.

Jan Štohanzl je známý tím, že dokáže pracovat s jednoduchou formou a naplnit ji silným vnitřním obsahem. U Zlatého kuželojehlanu je to velmi dobře patrné. Forma je jasná, přesná a kontrolovaná. Vnitřní děj je ale mnohem bohatší a proměnlivější. Dílo tak nepůsobí jednostranně, ale nabízí víc vrstev, které se postupně odhalují.

Zlatý kuželojehlan tak není jen geometrická skleněná plastika. Je to objekt, který pracuje se světlem, prostorem a vnímáním. Zachycuje moment, kdy se pevná forma setkává s energií, která ji zevnitř oživuje.