JAN ŠTOHANZL – Zlatá gondola

U díla Zlatá gondola od Jana Štohanzla je nejzajímavější to, jak nenápadně spojuje pocit klidu s jemným vnitřním pohybem. Na první pohled působí objekt velmi harmonicky. Tvar je plynulý, otevřený, připomíná loď nebo misku, která se lehce vznáší v prostoru. Nic nepůsobí tvrdě ani uzavřeně. Celý objekt má v sobě lehkost, která je okamžitě čitelná. Jenže jakmile se na něj díváte déle, začnete vnímat, že tenhle klid není úplně statický.

Uvnitř hmoty se objevují zaoblené tvary, které působí jako jemné objemy zachycené v pohybu. Nejsou ostré ani přesně definované. Spíš jako by se formovaly, měnily a navzájem ovlivňovaly. Celek tak nepůsobí jako prázdná nádoba, ale jako prostor, ve kterém se něco odehrává. Jako by v sobě nesl stopu pohybu, který se postupně uklidnil.

Barva hraje v tomhle případě zásadní roli. Zlatavé a oranžové tóny působí teple, téměř zářivě. Nejsou křiklavé, ale mají v sobě intenzitu, která přitahuje pozornost. V kombinaci s hladkými plochami vytvářejí efekt, kdy se světlo nejen odráží, ale i proniká dovnitř a vrací se zpět v různých odstínech. Objekt tak nepůsobí jednolitě, ale neustále se proměňuje.

Zajímavý je i samotný tvar. Připomíná gondolu – jemně prohnutý, otevřený, připravený nést něco, co není úplně viditelné. Není to uzavřený objekt. Má v sobě prostor, který je důležitý stejně jako samotná hmota. Právě tahle otevřenost dává dílu jeho charakter.

Technika zpracování je pro výsledný efekt klíčová. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Sklo se postupně slévá do jednoho kompaktního celku, bez spojů a přerušení. Barevnost není povrchová, ale je přímo součástí hmoty. Díky tomu má objekt hloubku a světlo může pracovat s jednotlivými vrstvami.

Po samotném tavení následuje dlouhý proces chlazení, který musí být velmi přesně řízený. Jakákoliv chyba by znamenala vnitřní napětí nebo poškození materiálu. Následně přichází precizní ruční broušení a leštění, které dávají plastice její finální podobu. Hladké plochy a přesné hrany umožňují světlu vstupovat do objektu a vytvářet proměnlivé odrazy.

Práce se světlem je zde zásadní. V některých úhlech působí objekt velmi jemně a téměř klidně. V jiných se zvýrazní vnitřní struktura a barva získá větší intenzitu. Díky tomu se dílo neustále proměňuje. Není možné ho vnímat jedním pohledem.

Název Zlatá gondola funguje velmi přirozeně. Nejde o doslovné zobrazení, ale o pocit. O lehkost, plynutí, tichý pohyb po hladině. Objekt nepůsobí těžce ani monumentálně. Spíš jako něco, co se jemně pohybuje, i když fyzicky stojí na místě.

Pro budoucího majitele má tohle dílo velmi konkrétní efekt. V interiéru nebude fungovat jako pasivní dekorace. Je to objekt, který přitahuje pozornost, ale nenápadně. Nutí člověka zpomalit a podívat se déle. Čím déle se na něj díváte, tím víc vnímáte jeho vnitřní strukturu a proměnlivost.

Velmi důležité je umístění. Zlatá gondola potřebuje světlo a prostor. Nejlépe vynikne tam, kde na ni dopadá přirozené světlo nebo jemné bodové osvětlení. Díky tomu se její barevnost a hloubka naplno projeví. V průběhu dne se bude měnit, ale nikdy nebude působit staticky.

Jan Štohanzl zde opět ukazuje, že dokáže pracovat s jednoduchou formou a vytvořit silný vizuální i emocionální efekt. Zlatá gondola nepůsobí složitě, ale má v sobě hloubku, která se postupně odhaluje. Není to efekt na první pohled, je to dlouhodobý prožitek.

Zlatá gondola tak není jen skleněná plastika. Je to zachycený moment klidu, který v sobě stále nese pohyb. Objekt, který pracuje se světlem, prostorem a vnímáním. Právě v tom je jeho síla – v tiché proměnlivosti, která vás nepustí hned, ale zůstává.