JAN ŠTOHANZL – Vodní motiv

Dílo Vodní motiv od Jana Štohanzla je nejzajímavější tím, že nepůsobí jako pevný objekt, ale spíš jako zachycený okamžik, který by se jinak okamžitě rozplynul. Na první pohled vidíte čistý, hladký tvar – téměř jako jemně otevřenou mísu nebo oblouk, který působí klidně a vyváženě. Jenže tenhle klid je jen první vrstva. Jakmile se na dílo podíváte déle, začne se před vámi odehrávat mnohem živější děj.

Z horní hrany plastiky stékají jemné modré linie, které připomínají kapky vody zachycené v pohybu. Nejsou to ale jen dekorativní prvky. Každá z těch linií má svůj směr, rytmus a zakončení v drobných kapkách, které jako by právě dopadaly dolů. V kombinaci s čirým optickým sklem vzniká dojem, že se díváte na vodu ve chvíli, kdy se láme, zpomaluje a téměř zastavuje.

Právě tenhle moment je na díle nejsilnější. Není to voda jako motiv. Je to voda jako princip. Pohyb, který je zpomalený natolik, že ho můžete vnímat. Objekt tak nepůsobí staticky, i když fyzicky stojí na místě. Má v sobě vnitřní dynamiku, která se aktivuje pohledem.

Velmi důležitý je kontrast mezi dvěma částmi. Spodní část je čistá, hladká a opticky klidná. Funguje jako stabilní základ. Nad ní se ale odehrává jemný chaos – tenké modré linie se různě prodlužují, ztenčují a zakončují kapkami. Tenhle kontrast mezi klidem a pohybem vytváří napětí, které drží celý objekt pohromadě.

Technika zpracování je pro výsledný efekt zásadní. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Sklo se postupně slévá do jednoho kompaktního celku, bez viditelných spojů. Modré prvky nejsou na povrchu, ale jsou součástí hmoty. To znamená, že nejsou přidané dodatečně, ale vznikají přímo při tavení.

Po samotném tavení přichází řízené chlazení, které je klíčové pro stabilitu materiálu. Tenhle proces může trvat i několik dní a rozhoduje o tom, jestli sklo zůstane bez vnitřního pnutí. Následně se objekt ručně brousí a leští. Právě tahle fáze dává plastice její čistotu a umožňuje světlu volně procházet materiálem.

Právě tady je světlo zásadní. Čiré části fungují jako prostor, kterým světlo prochází téměř bez odporu. Modré linie ho naopak zachycují, lámou a zvýrazňují. Díky tomu se plastika neustále proměňuje. V jednom úhlu působí velmi jemně a nenápadně, v jiném se modré prvky zvýrazní a celý objekt získá výraznější charakter.

Zajímavý je i samotný tvar. Připomíná otevřený oblouk nebo nádobu, která něco zachycuje. Není uzavřený, nepůsobí těžce. Naopak má v sobě lehkost, která dobře koresponduje s motivem vody. Celek tak nepůsobí jako masivní skleněný objekt, ale spíš jako prostor, ve kterém se něco odehrává.

Název Vodní motiv funguje velmi přesně. Nejde o ilustraci vody. Nevidíte konkrétní vlnu nebo proud. Vidíte princip – kapání, stékání, přechod mezi pohybem a klidem. Nepodsouvá vám konkrétní význam, ale nechává vás, abyste si ho sami našli.

Pro budoucího majitele má tahle plastika velmi konkrétní efekt. V interiéru nebude působit jako pasivní objekt. Přitahuje pozornost, ale nenápadně. Nutí člověka zastavit se a dívat se déle. Čím déle se na ni díváte, tím víc si uvědomujete, jak precizně je vystavěná a jak jemně pracuje s detailem.

Velmi důležitá je i práce s umístěním. Tohle dílo potřebuje světlo a prostor. Nejlépe vynikne tam, kde na něj dopadá přirozené světlo nebo jemné bodové osvětlení. Díky tomu se jeho proměnlivost naplno projeví. V průběhu dne bude působit jinak, nikdy ale nebude statické.

Jan Štohanzl je známý tím, že dokáže pracovat s minimalisticky a přesto vytvořit silný vizuální i emocionální efekt. U Vodního motivu je to velmi dobře vidět. Forma je jednoduchá, ale vnitřní děj je bohatý. Není to efekt na první pohled. Je to objekt, který si vás postupně získá.

Vodní motiv tak není jen skleněná plastika. Je to zachycený okamžik, který by jinak zmizel. Moment, kdy se pohyb zpomalí natolik, že ho můžete vnímat. Přesně v tom je jeho síla.