JAN ŠTOHANZL – Věž bláznů (Narrenturm)

U díla Věž bláznů (Narrenturm) od Jana Štohanzla je nejzajímavější to, že na první pohled působí velmi klidně, téměř stroze, ale uvnitř skrývá výrazně živý a neklidný moment. Vidíte vysoký, čistý hranol optického skla. Přesné hrany, hladké plochy, žádné rušivé prvky. Forma je jasná, vertikální, stabilní. Působí jako objekt, který stojí pevně a nic ho nemůže narušit.

Jenže pak si všimnete spodní části.

Uvnitř té jinak klidné hmoty se odehrává něco úplně jiného. Modrá struktura, která připomíná vlnu, výron nebo zachycený pohyb kapaliny, narušuje tuhle dokonalou stabilitu. Není to jemný detail. Je to moment, který okamžitě změní celé vnímání objektu. Najednou už se nedíváte na čistou formu. Díváte se na napětí mezi řádem a narušením.

Ta modrá hmota nepůsobí dekorativně. Spíš jako záznam něčeho, co se stalo. Jako by se uvnitř objektu odehrál výbuch energie, který byl v určitém okamžiku zastaven. Kapky, výběžky a drobné struktury směřují vzhůru, jako by se snažily uniknout. Ale zůstávají uvězněné v čiré hmotě.

Právě tenhle kontrast je na díle nejsilnější. Horní část je klidná, prázdná, téměř tichá. Spodní část je naopak plná pohybu, detailu a vnitřního napětí. Celek tak nepůsobí jednolitě. Je rozdělený na dvě roviny, které spolu neustále komunikují.

Název Věž bláznů (Narrenturm) v tomhle kontextu dává hlubší smysl. Nejde o doslovnou interpretaci. Spíš o princip. Uzavřený prostor, který má jasnou strukturu, ale uvnitř se odehrává něco nepředvídatelného. Něco, co se vymyká kontrole. Tenhle pocit je v plastice velmi silně přítomný.

Technika zpracování je pro výsledný efekt zásadní. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Sklo se postupně slévá do jednoho kompaktního celku. Modrá struktura není přidaná dodatečně, ale vzniká přímo během procesu tavení. Je součástí hmoty, nikoliv povrchu.

Po tavení následuje dlouhý a přesně řízený proces chlazení. Ten je klíčový pro to, aby materiál zůstal stabilní a bez vnitřního pnutí. Jakmile sklo vychladne, přichází na řadu ruční broušení a leštění. Právě tahle fáze určuje finální podobu – dokonale hladké plochy, ostré hrany a optické vlastnosti, které umožňují světlu pronikat dovnitř.

Světlo tady hraje velmi důležitou roli. Čirá horní část ho propouští téměř bez odporu. Spodní modrá struktura ho naopak zachycuje, rozptyluje a zvýrazňuje. Díky tomu vzniká silný kontrast, který se mění podle úhlu pohledu. V jednom okamžiku působí plastika velmi klidně, v jiném se spodní část výrazně zvýrazní a získá dominantní roli.

Vertikální tvar je také důležitý. Věž jako forma evokuje stabilitu, pevnost a řád. V kombinaci s vnitřním „narušením“ ale vzniká napětí, které dává dílu jeho charakter. Není to objekt, který by byl snadno čitelný. Naopak. Nutí vás přemýšlet, co se uvnitř vlastně děje.

Pro budoucího majitele má Věž bláznů velmi specifický efekt. V interiéru nebude fungovat jako neutrální prvek. Je to objekt, který přitahuje pozornost, ale ne prvoplánově. Spíš tím, že v sobě nese příběh, který není úplně jasný.

Velmi důležité je i umístění. Dílo potřebuje prostor a světlo, aby mohlo fungovat naplno. Nejlépe vynikne tam, kde na něj dopadá přirozené světlo nebo jemné bodové osvětlení. Díky tomu se jeho vnitřní struktura zvýrazní a proměnlivost se projeví naplno.

Jan Štohanzl zde ukazuje, že i velmi jednoduchá forma může nést silný obsah. Věž bláznů (Narrenturm) nepůsobí složitě, ale má v sobě hloubku, která se postupně odhaluje. Je to dílo, které nefunguje na první pohled, ale zůstává.

Věž bláznů tak není jen skleněná plastika. Je to objekt, který zachycuje moment napětí mezi řádem a chaosem. Mezi klidem a energií, která se snaží dostat ven. Právě v tom je jeho síla – v kontrastu, který vás nepustí hned, ale vrací vás zpátky.