JAN ŠTOHANZL – Křídlo

U díla Křídlo od Jana Štohanzla je nejsilnější to, jak nenápadně dokáže pracovat s emocí. Na první pohled působí velmi klidně. Čistý kruhový tvar, čiré optické sklo, nic rušivého, nic okázalého. Jen jednoduchá forma, která působí téměř samozřejmě. Jenže právě tahle jednoduchost je trochu zrádná. Protože to hlavní se začne odehrávat až ve chvíli, kdy se na dílo díváte déle.

Středem plastiky prochází jemně zvlněná linie v odstínech modré a fialové. Na první pohled připomíná vlnu, křivku nebo lehký pohyb v prostoru. Když se ale na ni soustředíte, začne působit mnohem živěji. Jako by se ta linie vznášela uvnitř hmoty. Není to jen barevný prvek. Je to gesto. Pohyb, který byl zachycený v určitém okamžiku.

Právě tenhle moment dává dílu jeho název. Křídlo tady neznamená doslovnou podobu. Nejde o ilustraci. Je to pocit. Lehkost, jemné nadzvednutí, něco mezi klidem a pohybem. Ta linie nepůsobí těžce. Má v sobě napětí, ale zároveň i určitou vzdušnost. Jako by se chtěla zvednout, ale zároveň zůstává ukotvená uvnitř skla.

Zajímavé je, jak funguje kontrast mezi zbytkem objektu a tímto vnitřním prvkem. Okolní hmota je čirá, klidná, téměř neviditelná. Funguje jako prostor, ve kterém se může tenhle jemný pohyb odehrávat. Díky tomu vynikne každá změna, každý detail. To, co by v jiném kontextu mohlo působit nenápadně, se tady stává hlavním momentem.

Technika zpracování je pro výsledný efekt zásadní. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Sklo se postupně slévá do jednoho kompaktního celku, bez jakýchkoliv spojů. Barevná linie není přidaná dodatečně, ale je součástí hmoty. Vzniká přímo během procesu tavení, kdy se jednotlivé vrstvy propojují.

Po samotném tavení následuje dlouhý proces chlazení, který musí být velmi přesně řízený. Jakákoliv chyba by znamenala vnitřní napětí nebo prasknutí materiálu. Následně přichází ruční broušení a leštění. Právě tahle fáze určuje finální podobu – hladké plochy, čisté hrany a optické vlastnosti, které umožňují světlu volně procházet sklem.

Světlo je tady klíčové. Čirá hmota funguje jako médium, které světlo propouští. Barevná linie ho naopak zachycuje, jemně rozptyluje a mění jeho charakter. Díky tomu se plastika neustále proměňuje. V jednom úhlu je téměř neviditelná, v jiném se zvýrazní a získá větší intenzitu. Tenhle efekt není okamžitý. Objevuje se postupně.

Tvar kruhu hraje v celkovém vnímání důležitou roli. Působí uzavřeně, vyváženě a klidně. V kombinaci s jemně zvlněnou linií uvnitř vzniká zajímavé napětí. Forma je stabilní, ale vnitřní děj je živý. Právě tenhle kontrast dává dílu jeho charakter.

Pro budoucího majitele má Křídlo velmi specifický efekt. Není to objekt, který by dominoval prostoru svou velikostí nebo výrazností. Je to spíš dílo, které si vás získá postupně. Nutí vás zpomalit. Podívat se znovu a všímat si detailů, které na první pohled nejsou vidět.

Velmi důležité je i umístění. Tohle dílo potřebuje světlo a prostor. Nejlépe vynikne tam, kde na něj dopadá přirozené světlo nebo jemné bodové osvětlení. Díky tomu se jeho proměnlivost naplno projeví. V průběhu dne bude působit jinak, ale nikdy nebude statické.

Jan Štohanzl zde ukazuje svou schopnost pracovat s minimem prostředků a vytvořit silný vizuální i emocionální efekt. Křídlo nepůsobí složitě, ale má v sobě hloubku, která se postupně odhaluje. Není to efekt na první pohled. Je to dlouhodobý prožitek.

Křídlo tak není jen skleněná plastika. Je to zachycený pohyb. Jemný moment mezi klidem a vzletem, který se podařilo zastavit v čase.