U této komorní plastiky Jana Štohanzla je nejzajímavější to, jak intenzivně dokáže pracovat s vnitřním prostorem, přestože jde o objekt o velikosti pouhých osmi centimetrů. Na první pohled působí jako čistá geometrická kostka z optického skla. Přesná forma, hladké stěny, jednoduchý objem. Člověk má pocit, že se dívá na klidný, pevný objekt.

Jenže uvnitř se odehrává úplně jiný svět. Ve spodní části se objevují vrstvy modré a červenooranžové hmoty, které působí téměř jako krajina nebo geologické vrstvení. Přelévají se přes sebe, prolínají se a vytvářejí dojem hloubky, která je mnohem větší, než by člověk od tak malého objektu čekal. Nad nimi se zvedají jemné vertikální linie zakončené drobnými kulovitými kapkami. Ty působí skoro jako organismy vyrůstající z povrchu nebo jako zachycený pohyb, který se právě zastavil.

Právě tenhle kontrast je pro celé dílo zásadní. Spodní část působí těžce, hutně, skoro jako základ nebo země. Horní část je naopak lehká, otevřená a vzdušná. Celek tak nepůsobí jako uzavřený blok skla, ale jako prostor, ve kterém existuje napětí mezi klidem a růstem.

To je na Štohanzlových kostkách mimořádně silné. Přestože pracuje s velmi přesnou geometrickou formou, nikdy nepůsobí technicky chladně. Uvnitř té geometrie vždy existuje něco živého, organického a lehce neklidného.

Technika zpracování je přitom nesmírně náročná. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Jednotlivé vrstvy barevného skla i jemné struktury uvnitř objektu nejsou vložené dodatečně. Vznikají přímo během procesu tavení. Sklo se postupně slévá do jednoho kompaktního celku, ve kterém zůstávají zachované všechny optické vlastnosti.

Po samotném tavení následuje dlouhý proces chlazení, který musí být velmi přesně kontrolovaný. U optického skla je každé vnitřní napětí obrovský problém. Jakákoliv chyba by mohla způsobit prasknutí nebo deformaci. Následně přichází ruční broušení a leštění, které dávají kostce její finální podobu – dokonale hladké stěny, ostré hrany a schopnost pracovat se světlem.

Světlo je zde klíčové. Díky čirým stěnám vzniká dojem, že se vnitřní struktura vznáší v prostoru. Světlo prochází skrz objekt, odráží se od hran a vytváří další vrstvy a odlesky. V některých úhlech působí kostka téměř jako malý uzavřený vesmír. Jindy připomíná mikroskopický detail přírodního procesu.

Zajímavé je i to, jak silně objekt funguje z různých stran. Neexistuje zde jedna „správná“ pozice. Každý úhel odhaluje jinou část vnitřního děje. Někde více vynikne vrstvení barev, jinde jemné linie a drobné kapky. Dílo tak není statické. Neustále se proměňuje.

Přestože jde o komorní objekt, Kostka 1 nepůsobí drobně, a právě to je na těchto kostkách fascinující. Štohanzl zde dokáže na velmi malém formátu vytvořit pocit prostoru, hloubky a energie, který běžně nacházíme u mnohem větších plastik.

Pro budoucího majitele má tahle kostka velmi specifický efekt. Nepůsobí okázale ani dekorativně. Spíš funguje jako objekt, ke kterému se člověk vrací. Čím déle se na něj díváte, tím víc detailů objevujete. Přesně tahle schopnost udržet pozornost je u kvalitního autorského skla mimořádně důležitá.

Velmi důležité je i umístění. Ideální je přirozené světlo nebo jemné bodové osvětlení, které umožní vyniknout optickým vlastnostem skla. V průběhu dne se bude objekt proměňovat. Jednou více vystoupí modré vrstvy, jindy se zvýrazní červené tóny nebo drobné kapky uvnitř.

Jde o dílo, které nejen citlivě dotváří atmosféru prostoru, ale zároveň v sobě nese jasný autorský rukopis Jana Štohanzla. U těchto menších komorních objektů je velmi dobře vidět, jak precizně autor pracuje s detailem, světlem a vnitřní strukturou.

Tahle kostka tak není jen malou skleněnou plastikou. Je to koncentrovaný prostor, ve kterém se setkává geometrická přesnost s organickým pohybem.