JAN ŠTOHANZL – Ke hvězdám II

U díla Ke hvězdám II od Jana Štohanzla je nejzajímavější to, jak přesně dokáže spojit pocit stability s vnitřním napětím, které směřuje vzhůru. Na první pohled vidíte pevnou, geometricky přesnou formu – širokou základnu a z ní vyrůstající hrot. Objekt působí ukotveně, stabilně, jako něco, co má jasný řád a strukturu. Geometrie je přesná, jasná, téměř archetypální. Jenže na rozdíl od barevné varianty zde chybí výrazný barevný kontrast, a právě tím se všechno mění. Najednou se totiž nedíváte na barvu. Díváte se na světlo.

Čirá hmota funguje jinak. Nepřitahuje pozornost sama o sobě, nevnucuje se. Spíš vás nutí dívat se pozorněji. Vnímat odrazy, lomy, drobné změny, které se objevují jen při určitém úhlu pohledu. Objekt tak nepůsobí jako něco, co „vidíte“, ale spíš jako něco, co postupně objevujete.

V horní části se objevuje sytě modrá hmota, která narušuje jinak klidnou a čirou strukturu. Nepůsobí jako dekorativní prvek. Spíš jako koncentrovaný bod energie. Z této vrstvy směrem dolů visí jemné linie zakončené drobnými kapkami. Připomínají pohyb, který se právě zastavil. Jako by se něco zvedlo nahoru a zanechalo za sebou stopu. Tenhle moment je pro celé dílo klíčový.

Forma směřuje vzhůru, ale vnitřní děj se odehrává opačně. Kapky klesají dolů, zatímco hrot míří nahoru. Tenhle protiklad vytváří napětí, které drží celý objekt pohromadě. Není to dramatické napětí. Je spíš tiché, soustředěné, ale o to víc přítomné.

Technika zpracování je zásadní pro to, jak dílo působí. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Sklo se postupně slévá do jednoho kompaktního celku. Modrá struktura i jemné výběžky nejsou přidané dodatečně, ale vznikají přímo během tavení. Jsou součástí hmoty.

Po samotném tavení následuje dlouhý proces chlazení, který musí být velmi přesně řízený. Jakákoliv chyba by znamenala vnitřní napětí nebo poškození materiálu. Následně přichází na řadu dokonalé ruční broušení a leštění, které dávají plastice její finální podobu. Hladké plochy a ostré hrany umožňují světlu vstupovat dovnitř a vytvářet optické efekty.

Světlo zde hraje klíčovou roli. Spodní část ho propouští a zjemňuje. Horní modrá vrstva ho naopak zachycuje a zvýrazňuje. Kapky na koncích linií fungují jako drobné body, které světlo rozptylují. Díky tomu se plastika neustále proměňuje. V jednom úhlu působí klidně, v jiném se vnitřní struktura zvýrazní.

Název Ke hvězdám II velmi přesně vystihuje charakter díla. Nejde o doslovné zobrazení. Jde o směr. O pohyb vzhůru, který má svůj začátek i průběh. Vystihuje moment, kdy se něco zvedá, ale zároveň v sobě nese stopu toho, odkud vychází.

Pro budoucího majitele má tohle dílo velmi konkrétní efekt. Není to objekt, který by jen doplňoval prostor. Je to prvek, který ho aktivuje. Přitahuje pohled, ale nenápadně. Nutí vás zastavit se a podívat se znovu. Čím déle se na něj díváte, tím víc vnímáte jeho vnitřní strukturu.

Velmi důležité je umístění. Dílo potřebuje světlo a prostor. Nejlépe vynikne tam, kde na něj dopadá přirozené světlo nebo jemné bodové osvětlení. Díky tomu se jeho proměnlivost projeví naplno. V průběhu dne se bude měnit, nikdy ale nebude působit stejně.

Jan Štohanzl zde opět ukazuje, že i jednoduchá forma může nést silný obsah. Ke hvězdám II nepůsobí složitě, ale má v sobě směr, který je cítit. Není to efekt na první pohled, je to pocit, který se postupně prohlubuje.

Ke hvězdám II tak není jen skleněná plastika. Je to zachycený pohyb. Moment mezi stabilitou a ambicí, mezi klidem a energií, která směřuje dál, a právě v tom je jeho síla – v tichém, ale velmi přesném směru, který vás vede vzhůru.