JAN ŠTOHANZL – Ke hvězdám I

Dílo Ke hvězdám I od Jana Štohanzla zaujme hlavně tím, jak přesně pracuje s pocitem směru. Na první pohled vidíte pevný, stabilní tvar – širokou základnu, ze které vyrůstá štíhlý hrot směřující vzhůru. Forma je jasná, geometrická, téměř archetypální. Působí klidně, ukotveně, jako něco, co má své místo a pevný základ.

Jakmile se na objekt díváte déle, začnete vnímat, že všechno v něm směřuje jedním směrem – nahoru. Nejen samotný tvar, ale i vnitřní struktura. Barevné vrstvy, přechody i jemné linie uvnitř hmoty vás vedou vzhůru, k vrcholu. Není to dramatický pohyb. Spíš soustředěná energie, která se postupně zvedá.

V horní části se objevuje modrý prstenec, který narušuje jinak teplou, zlatavou barevnost spodní části. Právě tenhle moment je klíčový. Funguje jako hranice, jako bod přechodu mezi dvěma stavy. Pod ním je hmota plná, sytá, stabilní. Nad ním se prostor otevírá, zjemňuje a směřuje k hrotu.

Z modrého pásu směrem dolů visí jemné linie zakončené drobnými kapkami. Připomínají zbytky pohybu, který se už odehrál. Jako by se něco zvedlo vzhůru a zanechalo za sebou stopu. Tenhle detail přidává celé plastice další vrstvu. Nejde jen o směr nahoru. Jde i o to, odkud ten pohyb vychází.

Technika zpracování je pro výsledný efekt zásadní. Jde o tavené optické sklo, které vzniká ve formě při vysokých teplotách. Sklo se postupně slévá do jednoho kompaktního celku. Barevné vrstvy nejsou povrchové, ale jsou součástí hmoty. Díky tomu má objekt hloubku a světlo může pronikat dovnitř.

Po tavení následuje dlouhý proces chlazení, který musí být velmi přesně řízený. Jakákoliv chyba by znamenala vnitřní napětí nebo poškození materiálu. Následně přichází precizní ruční broušení a leštění. Právě díky této fázi vznikají hladké plochy a ostré hrany, které umožňují světlu lámat se v různých směrech.

Světlo zde hraje klíčovou roli. Spodní zlatavá část ho zachycuje a zintenzivňuje. Vytváří pocit tepla a stability. Modrý pás ho naopak zjemňuje a mění jeho charakter. Nad ním se světlo ztrácí v čiré hmotě a směřuje k vrcholu. Díky tomu se plastika neustále proměňuje.

Zajímavý je i samotný kontrast barev. Zlatá a modrá působí jako dva odlišné světy. Jeden je pevný, zemský, ukotvený. Druhý je lehčí, otevřenější, směřující dál. Tenhle kontrast není náhodný. Vytváří napětí, které drží celé dílo pohromadě.

Název Ke hvězdám I velmi přesně vystihuje charakter díla. Nejde o doslovné zobrazení vesmíru nebo hvězd. Jde o směr. O pohyb vzhůru, o snahu překročit vlastní hranice. Tenhle pocit je v plastice přítomný, aniž by byl vnucený.

Pro budoucího majitele má tohle dílo velmi konkrétní efekt. V interiéru nebude fungovat jen jako objekt. Je to prvek, který prostor tvaruje. Přitahuje pohled nahoru, vytváří vertikální dynamiku. Není to dekorace, která by se ztratila. Má v sobě jasný charakter.

Velmi důležité je i umístění. Ke hvězdám I potřebuje prostor, aby mohl fungovat naplno. Nejlépe vynikne tam, kde má kolem sebe dost místa a kde na něj dopadá přirozené světlo nebo jemné bodové osvětlení. Díky tomu se jeho optické vlastnosti naplno projeví.

Jan Štohanzl zde opět ukazuje, jak silně dokáže pracovat s jednoduchou formou a dát jí jasný význam. Dílo Ke hvězdám I nepůsobí složitě, ale má v sobě směr, který je cítit. Není to efekt na první pohled, je to pocit, který se postupně prohlubuje.

Ke hvězdám I tak není jen skleněná plastika, je to zachycený pohyb směrem vzhůru. Moment, kdy se stabilita mění v ambici, kdy se pevný základ stává odrazovým bodem. Přesně v tom je jeho síla – v tichém, ale velmi přesném směru, který vás vede dál.